Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
L'homme n'a-t-il pas sur la terre un service de soldat, et ses jours ne sont-ils pas comme ceux d'un mercenaire?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Comme un esclave, il soupire après l'ombre, et, comme un mercenaire, il attend son salaire.
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
Ainsi j'ai reçu en partage des mois de déception, et l'on m'a assigné des nuits de fatigue.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Si je suis couché, je dis: Quand me lèverai-je? Quand finira la nuit? Et je suis rassasié d'inquiétudes jusqu'au point du jour.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Ma chair est couverte de vermine et d'écailles terreuses; ma peau se crevasse et coule.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Mes jours ont passé plus légers que la navette du tisserand, et ils se consument sans espoir.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Considère que ma vie est un souffle, et que mon œil ne reverra plus le bonheur.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
L'œil qui me voit, ne m'apercevra plus; tes yeux me chercheront, et je ne serai plus.
La nuée se dissipe et s'en va, ainsi celui qui descend aux enfers n'en remontera pas. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Il ne reviendra plus dans sa maison, et son lieu ne le reconnaîtra plus.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
C'est pourquoi, je ne retiendrai point ma bouche, je parlerai dans la détresse de mon esprit, je me plaindrai dans l'amertume de mon âme.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Suis-je une mer? Suis-je un monstre marin, pour que tu poses autour de moi une garde?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Quand je dis: Mon lit me consolera; ma couche me soulagera de ma peine;
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Alors, tu me terrifies par des songes, et tu m'épouvantes par des visions.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Ainsi j'aime mieux étouffer, j'aime mieux mourir que conserver mes os.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Je suis ennuyé de la vie. Je ne vivrai pas toujours. Retire-toi de moi, car mes jours sont un souffle.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Qu'est-ce que l'homme pour que tu en fasses un si grand cas, pour que tu prennes garde à lui?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Pour que tu l'inspectes tous les matins, pour que tu le scrutes à chaque instant?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Quand finiras-tu de me regarder? Ne me lâcheras-tu pas, pour que j'avale ma salive?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Si j'ai péché, que t'ai-je fait, à toi, ô surveillant des hommes! Pourquoi m'as-tu mis en butte à tes coups, et suis-je à charge à moi-même?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Et pourquoi ne pardonnes-tu pas mon péché, et ne fais-tu pas disparaître mon iniquité? Car je vais maintenant me coucher dans la poussière; tu me chercheras, et je ne serai plus.
