Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
[Is there] not an appointed time to man upon earth? [are not] his days also like the days of a hireling?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant earnestly desireth the shadow, and as a hireling looketh for [the reward of] his work;
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So am I made to possess months of vanity, and wearisome nights are appointed to me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
When I lie down, I say, When shall I arise, and the night be gone? and I am full of tossings to and fro to the dawning of the day.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is clothed with worms and clods of dust; my skin is broken and become lothsome.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days are swifter than a weaver's shuttle, and are spent without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
O remember that my life [is] wind: my eye will no more see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of him that hath seen me shall see me no [more]: thy eyes [are] upon me, and I [am] not.
[As] the cloud is consumed and vanisheth away: so he that goeth down to the grave shall come up no [more]. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He shall return no more to his house, neither shall his place know him any more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Therefore I will not restrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
[Am] I a sea, or a whale, that thou settest a watch over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I say, My bed shall comfort me, my couch shall ease my complaint;
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Then thou scarest me with dreams, and terrifiest me through visions:
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
So that my soul chooseth strangling, [and] death rather than my life.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I lothe [it]; I would not live always: let me alone; for my days [are] vanity.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What [is] man, that thou shouldst magnify him? and that thou shouldst set thy heart upon him?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
And [that] thou shouldst visit him every morning, [and] try him every moment?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long wilt thou not depart from me, nor let me alone till I swallow my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
I have sinned; what shall I do to thee, O thou preserver of men? why hast thou set me as a mark against thee, so that I am a burden to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
And why dost thou not pardon my transgression, and take away my iniquity? for now shall I sleep in the dust; and thou shalt seek me in the morning, but I [shall] not [be].
