Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Is there not a warfare to a mortal, upon earth? And, as the days of a hireling, are not his days?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As, a bondman, panteth for the shadow, and as, a hireling, longeth for his wage,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So, have I been made to inherit months of calamity, and, nights of weariness, have been appointed me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
As soon as I lie down, I say, When shall I arise? yet he lengtheneth out the evening, and I am wearied with tossings until the breeze of twilight.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is clothed with worms and a coating of dust, My skin, hath hardened, and then run afresh:
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days, are swifter than a weaver’s shuttle, and they are spent, without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember thou, that, a wind, is my life, not again shall mine eye see blessing:
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Nor shall see me—the eye that used to behold me, Thine eyes, are upon me, and I am not.
A cloud faileth, and is gone, So, he that descendeth to hades, shall not come up: (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He shall not return again to his house, and his own place shall be acquainted with him no more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
I also, cannot restrain my mouth, —I must speak, in the anguish of my spirit, I must find utterance, in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am, I, a sea, or a sea-monster, —That thou shouldst set over me a watch?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I say, My bed shall comfort me, my couch shall help to carry my complaint,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Then thou scarest me with dreams, and, by visions, dost thou terrify me:
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
So that my soul chooseth strangling, Death, rather than [these] my bones!
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I am wasted away, Not, to times age-abiding, can I live, Let me alone, for, a breath, are my days.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is a mortal, that thou shouldst nurture him? Or that thou shouldst fix upon him thy mind?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
That thou shouldst inspect him morning by morning, moment by moment, shouldst test him?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long wilt thou not look away from me? Wilt thou not let me alone, till I can swallow my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
I have sinned, What can I do for thee, thou watcher of men? Wherefore hast thou set me as thine object of attack, or have I become, unto thee, a burden?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
And why wilt thou not remove my transgression, and take away mine iniquity? For, now, in the dust, should I lie down, and thou shouldst seek me diligently, and I should not be.
