Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
“Is there not warfare to man on earth? And his days as the days of a hired worker?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant desires the shadow, And as a hired worker expects his wage,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So I have been caused to inherit months of vanity, And they numbered nights of misery to me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
If I lay down, then I have said, When do I rise, And evening has been measured? And I have been full of tossings until dawn.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh has been clothed [with] worms, And a clod of dust, My skin has been shriveled and is loathsome,
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days swifter than a loom, And they are consumed without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember that my life [is] a breath, My eye does not turn back to see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of my beholder does not behold me. Your eyes [are] on me—and I am not.
A cloud has been consumed, and it goes, So he who is going down to Sheol does not come up. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He does not turn to his house again, Nor does his place discern him again.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Also I do not withhold my mouth—I speak in the distress of my spirit, I talk in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea [monster], or a dragon, That You set a watch over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I said, My bed comforts me, In my talking He takes away my couch.
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
And You have frightened me with dreams, And You terrify me from visions,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
And my soul chooses strangling, Death rather than my bones.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I have wasted away—I do not live for all time. Cease from me, for my days [are] vanity.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What [is] man that You magnify him? And that You set Your heart to him?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
And inspect him in the mornings, [And] in the evenings try him?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long do You not look from me? You do not desist until I swallow my spittle.
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
I have sinned, what do I do to You, O watcher of man? Why have You set me for a mark to You, And I am for a burden to myself—and what?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
You do not take away my transgression, And [do not] cause my iniquity to pass away, Because now, I lie down in dust, And You have sought me—and I am not!”
