Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Is there not a limited time of service to a mortal upon the earth? Are not his days also like the days of a hired laborer?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant eagerly longeth for the shadow, and as a hired laborer hopeth for his reward:
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So was I compelled to possess months of vanity, and nights of trouble were counted out unto me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
When I He down, I say, When shall I arise, and the night be gone? and I am wearied with tossings about till the dawn of day.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is covered with worms and clods of dust: my skin is burst open, and become loathsome.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days hasten away more swiftly than a weaver's shuttle, and they come to an end in the absence of hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Oh remember that nothing but a breath is my life; that my eye will not again see happiness;
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of him that seeth me now will not behold me again: [thou fixest] thy eyes upon me, and I am no more.
As the cloud vanisheth and passeth away: so will he that goeth down to the nether world not come up again. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He will return no more to his house, and his place will not recognize him any more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Therefore will I also not restrain my mouth: I will speak in the anguish of my spirit: I will complain in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea, or a monster, that thou settest a watch over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
For should I say, My bed shall comfort me, my couch shall help me bear my complaint:
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Then wouldst thou frighten me with dreams, and with visions wouldst thou terrify me;
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
So that my soul would choose strangling, death rather than these limbs of mine.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I loathe it; I cannot live for ever: let me alone; for my days are but nought.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is the mortal, that thou shouldst make him great? and that thou shouldst direct thy heart toward him?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
And that thou shouldst visit him every morning, probe him every moment?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long wilt thou not turn thy regard from me, nor let; me loose till I swallow down my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
If I have sinned, what [injury] can I cause unto thee, O thou Guardian of men? why hast thou set me as an object for thee to strike at, so that I am become a burden to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
And why wilt thou not forgive my transgression, and let my iniquity pass away? for soon must I lie down in the dust; and thou wilt seek for me, but I shall be no more.
