Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Is not the life of man upon earth a state of trial? and his existence as that of a hireling by the day?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Or as a servant that fears his master, and one who has grasped a shadow? or as a hireling waiting for his pay?
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So have I also endured months of vanity, and nights of pain have been appointed me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Whenever I lie down, I say, When [will it be] day? and whenever I rise up, again [I say] when [will it be] evening? and I am full of pains from evening to morning.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
And my body is covered with loathsome worms; and I waste away, scraping off clods of dust from my eruption.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
And my life is lighter than a word, and has perished in vain hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember then that my life is breath, and mine eye shall not yet again see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of him that sees me shall not see me [again]: your eyes are upon me, and I am no more.
[I am] as a cloud that is cleared away from the sky: for if a man go down to the grave, he shall not come up again: (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
and he shall surely not return to his own house, neither shall his place know him any more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Then neither will I refrain my mouth: I will speak being in distress; being in anguish I will disclose the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea, or a serpent, that you have set a watch over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
I said that my bed should comfort me, and I would privately counsel with myself on my couch.
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
You scare me with dreams, and do terrify me with visions.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
You will separate life from my spirit; and yet [keep] my bones from death.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
For I shall not live for ever, that I should patiently endure: depart from me, for my life [is] vain.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
For what is man, that you have magnified him? or that you give heed to him?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Will you visit him till the morning, and judge him till [the time of] rest?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long do you not let me alone, nor let me go, until I shall swallow down my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
If I have sinned, what shall I be able to do, O you that understand the mind of men? why have you made me as your accuser, and [why] am I a burden to you?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Why have you not forgotten my iniquity, and purged my sin? but now I shall depart to the earth; and in the morning I am no more.
