Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Is there not an appointed time to man on earth? are not his days also like the days of an hireling?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant earnestly desires the shadow, and as an hireling looks for the reward of his work:
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So am I made to possess months of vanity, and wearisome nights are appointed to me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
When I lie down, I say, When shall I arise, and the night be gone? and I am full of tossings to and fro to the dawning of the day.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is clothed with worms and clods of dust; my skin is broken, and become loathsome.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days are swifter than a weaver’s shuttle, and are spent without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
O remember that my life is wind: my eye shall no more see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of him that has seen me shall see me no more: your eyes are on me, and I am not.
As the cloud is consumed and vanishes away: so he that goes down to the grave shall come up no more. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He shall return no more to his house, neither shall his place know him any more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Therefore I will not refrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea, or a whale, that you set a watch over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I say, My bed shall comfort me, my couch shall ease my complaints;
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Then you scare me with dreams, and terrify me through visions:
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
So that my soul chooses strangling, and death rather than my life.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I loathe it; I would not live always: let me alone; for my days are vanity.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is man, that you should magnify him? and that you should set your heart on him?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
And that you should visit him every morning, and try him every moment?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long will you not depart from me, nor let me alone till I swallow down my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
I have sinned; what shall I do to you, O you preserver of men? why have you set me as a mark against you, so that I am a burden to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
And why do you not pardon my transgression, and take away my iniquity? for now shall I sleep in the dust; and you shall seek me in the morning, but I shall not be.
