Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
“Isn't life for human beings like serving a sentence of hard labor? Don't their days pass like those of a hired laborer?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Like some slave longing for a bit of shade, like a hired hand anxiously waiting for pay day,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
I've been given months of emptiness and nights of misery.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
When I go to bed I ask, ‘When shall I get up?’ But the night goes on and on, and I toss and turn until dawn.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My body is covered with maggots and caked in dirt; my skin is cracked, with oozing sores.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days pass quicker than a weaver's shuttle and they come to an end without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember that my life is just a breath; I will not see happiness again.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Those watching me won't see me anymore; your eyes will be looking for me, but I will be gone.
When a cloud disappears, it's gone, just as anyone who goes down to Sheol does not come back up. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
They will never return home, and the people they knew will forget them.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
So, no, I won't hold my tongue—I will speak in the agony of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I the sea or a sea monster that you have to guard me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
If I tell myself, ‘I'll feel better if I lie down in my bed,’ or ‘it will help me to lie down on my couch,’
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
then you scare me so much with dreams and terrify me with visions
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
that I would rather be strangled—I would rather die than become just a bag of bones.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I hate my life! I know I won't live long. Leave me alone because my life is just a breath.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Why are human beings so important to you; why are you so concerned about them
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
that you inspect them every morning and test them every moment? Won't you ever stop staring at me?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Won't you ever leave me alone long enough to catch my breath?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
What have I done wrong? What have I done to you, Watcher of Humanity? Why have you made me your target, so that I'm a burden even to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
If so why don't you pardon my sins, and take away my guilt? Right now I'm going to lie down in the dust, and though you will look for me, I will be gone.”
