Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
The life of man upon earth is a warfare, and his days are like the days of a hireling.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a servant longeth for the shade, as the hireling looketh for the end of his work;
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So I also have had empty months, and have numbered to myself wearisome nights.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
If I lie down to sleep, I shall say: When shall arise? and again I shall look for the evening, and shall be filled with sorrows even till darkness.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is clothed with rottenness and the filth of dust, my skin is withered and drawn together.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days have passed more swiftly than the web is cut by the weaver, and are consumed without any hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember that my life is but wind, and my eyes shall not return to see good things.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Nor shall the sight of man behold me: thy eyes are upon me, and I shall be no more.
As a cloud is consumed, and passeth away: so he that shall go down to hell shall not come up. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Nor shall he return my more into his house, neither shall his place know him any more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Wherefore I will not spare my month, I will speak in the affliction of my spirit: I will talk with the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea, or a whale, that thou hast enclosed me in a prison?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
If I say: My bed shall comfort me, and I shall be relieved speaking with myself on my couch:
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Thou wilt frighten me with dreams and terrify me with visions.
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
So that my soul rather chooseth hanging, and my bones death.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I have done with hope, I shall now live no longer: spare me, for my days are nothing.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is a man that thou shouldst magnify him? or why dost thou set thy heart upon him?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Thou visitest him early in the morning, and thou provest him suddenly.
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long wilt thou not spare me, nor suffer me to swallow down my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
I have sinned: what shall I do to thee, O keeper of men? why hast thou set me opposite to thee, and I am become burdensome to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Why dost thou not remove my sin, and why dost thou not take away my iniquity? Behold now I shall sleep in the dust: and if thou seek me in the morning, I shall not be.
