Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Hath not man a life of labour upon earth? and are not his days like the days of a hireling?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
As a bondman earnestly desireth the shadow, and a hireling expecteth his wages,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So am I made to possess months of vanity, and wearisome nights are appointed to me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
If I lie down, I say, When shall I rise up, and the darkness be gone? and I am full of tossings until the dawn.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is clothed with worms and clods of dust; my skin is broken, and suppurates.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days are swifter than a weaver's shuttle, and are spent without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember thou that my life is wind; mine eye shall no more see good.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye of him that hath seen me shall behold me no [more]: thine eyes are upon me, and I am not.
The cloud consumeth and vanisheth away; so he that goeth down to Sheol shall not come up. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He shall return no more to his house, neither shall his place know him again.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Therefore I will not restrain my mouth: I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I a sea, or a sea-monster, that thou settest a watch over me?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I say, My bed shall comfort me, my couch shall ease my complaint;
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Then thou scarest me with dreams, and terrifiest me through visions;
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
So that my soul chooseth strangling, death, rather than my bones.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I loathe it; I shall not live always: let me alone, for my days are a breath.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is man, that thou makest much of him? and that thou settest thy heart upon him?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
And that thou visitest him every morning, triest him every moment?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
How long wilt thou not look away from me, nor let me alone till I swallow down my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Have I sinned, what do I unto thee, thou Observer of men? Why hast thou set me as an object of assault for thee, so that I am become a burden to myself?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
And why dost not thou forgive my transgression and take away mine iniquity? for now shall I lie down in the dust, and thou shalt seek me early, and I shall not be.
