Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
“Is not man consigned to labor on earth? Are not his days like those of a hired hand?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Like a slave he longs for shade; like a hireling he waits for his wages.
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
So I am allotted months of futility, and nights of misery are appointed me.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
When I lie down I think: ‘When will I get up?’ But the night drags on, and I toss and turn until dawn.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
My flesh is clothed with worms and encrusted with dirt; my skin is cracked and festering.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
My days are swifter than a weaver’s shuttle; they come to an end without hope.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Remember that my life is but a breath. My eyes will never again see happiness.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
The eye that beholds me will no longer see me. You will look for me, but I will be no more.
As a cloud vanishes and is gone, so he who goes down to Sheol does not come back up. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
He never returns to his house; his place remembers him no more.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Therefore I will not restrain my mouth; I will speak in the anguish of my spirit; I will complain in the bitterness of my soul.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Am I the sea, or the monster of the deep, that You must keep me under guard?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
When I think my bed will comfort me and my couch will ease my complaint,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
then You frighten me with dreams and terrify me with visions,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
so that I would prefer strangling and death over my life in this body.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
I loathe my life! I would not live forever. Leave me alone, for my days are but a breath.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
What is man that You should exalt him, that You should set Your heart upon him,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
that You attend to him every morning, and test him every moment?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Will You never look away from me, or leave me alone to swallow my spittle?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
If I have sinned, what have I done to You, O watcher of mankind? Why have You made me Your target, so that I am a burden to You?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Why do You not pardon my transgression and take away my iniquity? For soon I will lie down in the dust; You will seek me, but I will be no more.”
