Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Har Mennesket paa Jord ej Krigerkaar? Som en Daglejers er hans Dage.
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Som Trællen, der higer efter Skygge som Daglejeren, der venter paa Løn,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
saa fik jeg Skuffelses Maaneder i Arv kvalfulde Nætter til Del.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Naar jeg lægger mig, siger jeg: »Hvornaar er det Dag, at jeg kan staa op?« og naar jeg staar op: »Hvornaar er det Kvæld?« Jeg mættes af Uro, til Dagen gryr.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Mit Legeme er klædt med Orme og Skorpe, min Hud skrumper ind og væsker.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Raskere end Skyttelen flyver mine Dage, de svinder bort uden Haab.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Kom i Hu, at mit Liv er et Pust, ej mer faar mit Øje Lykke at skue!
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Vennens Øje skal ikke se mig, dit Øje søger mig — jeg er ikke mere.
Som Skyen svinder og trækker bort, bliver den, der synker i Døden, borte, (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
han vender ej atter hjem til sit Hus, hans Sted faar ham aldrig at se igen.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Saa vil jeg da ej lægge Baand paa min Mund, men tale i Aandens Kvide, sukke i bitter Sjælenød.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Er jeg et Hav, eller er jeg en Drage, siden du sætter Vagt ved mig?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Naar jeg tænker, mit Leje skal lindre mig, Sengen lette mit Suk,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
da ængster du mig med Drømme, skræmmer mig op ved Syner,
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
saa min Sjæl vil hellere kvæles, hellere dø end lide.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Nu nok! Jeg lever ej evigt, slip mig, mit Liv er et Pust!
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Hvad er et Menneske, at du regner ham og lægger Mærke til ham,
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
hjemsøger ham hver Morgen, ransager ham hvert Øjeblik?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Naar vender du dog dit Øje fra mig, slipper mig, til jeg har sunket mit Spyt?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Har jeg syndet, hvad skader det dig, du, som er Menneskets Vogter? Hvi gjorde du mig til Skive, hvorfor blev jeg dig til Byrde?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Hvorfor tilgiver du ikke min Synd og lader min Brøde uænset? Snart ligger jeg jo under Mulde, du søger mig — og jeg er ikke mere!
