Jób 7
1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Kami loe thanathaih hoiah na ai maw long nuiah toksak? A hinghaih ninawk doeh toksak han tlai ih kami ih ninawk baktiah na ai maw oh?
2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
Tamna mah tahlip to zing moe, tlai ih toksah kami mah toktho zing baktih toengah,
3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
kai doeh khrah paroeai thungah ka sak ih tok loe azom pui ah ni oh, aqumnawk doeh kai patangkhanghaih ah ni oh.
4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Ka iih naah, natuek naah maw aqum hae boeng ueloe, kang thawk han? tiah ka poek; to tiah akhawnbang khodai khoek to ahnuk ahmaa kam let.
5 Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Ka ngan loe alungh hoi maiphu mah khuk khoep boeh; ka nganhin loe akah rak moe, ahnai to tacawt.
6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Ka hinghaih aninawk loe kahni sah kami ih camprai pongah rang kue moe, oephaih om ai ah laemh o.
7 Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Aw ka hinghaih loe takhi ah ni oh, tiah panoek ah; ka mik mah hoihhaih roe hnu mak ai boeh.
8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Vaihi kai hnu kaminawk mah, kai na hnu o let mak ai boeh; nang khet naah, ka om mak ai boeh.
Kanghmaa tamai baktiah, taprong ah caeh tathuk kami loe, amlaem let mak ai boeh. (Sheol h7585)
10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Anih loe angmah im ah amlaem let mak ai boeh; a ohhaih ahmuen mah doeh anih to panoek mak ai boeh.
11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
To pongah pakha hae kang sumh mak ai; patangkhang ka muithla hoiah lok ka thuih moe, khosak kasae ka hinghaih hoiah lok ka thuih han.
12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Kai loe tuipui ah maw ka oh, tuipui thung ih tanga pui ah maw ka oh moe, kai toepkung na suek?
13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Ka iihkhun mah kamongah anghaksak ueloe, kang song naah ka nathaih hoikhang tih mue, tiah ka poek,
14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
to naah amaang sae mah kai ang pazih, hnuksakhaih mah ang tasoehsak;
15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
to pongah ka hing pongah loe, tahnong panamh moe, duek to ka koeh kue boeh.
16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Ka hinghaih hae ka panuet; ka hing poe mak ai; kaimabueng na omsak ah; ka hinghaih aninawk loe avanghaih tidoeh om ai.
17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Kami loe kawbangah maw oh moe, anih to na pakoeh? Anih to na poek?
18 A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
Anih to akhawnbang kruek na paqaih thuih moe, anih to na tanoek tuektuek?
19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Kai caeh taak ai ah nasetto maw na oh han vop, kaimah ih tamtui paaeh karoek to, kaimabueng nang omsak mak ai maw?
20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Aw kaminawk toepkung, kai loe ka zae boeh maw? Na hmaa ah timaw ka sak? Tipongah kaimah han hmuenzit ah ka oh hanah, kah han na patoep ih hmuen ah nang suek loe?
21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
Tipongah ka sakpazaehaih nang tahmen ai, ka zaehaih doeh nang takhoe pae ving ai loe? Kai loe vaihi maiphu pongah kang song han boeh; akhawnbangah nang pakrong tih, toe ka om mak ai boeh, tiah a naa.
