Jób 6
1 Odpovídaje pak Job, řekl:
Respondió Job y dijo:
2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
“¡Oh! ¡Si pudiera pesarse mi aflicción, ponerse en balanza toda mi calamidad!
3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
Pesarían más que la arena del mar. Por eso mis palabras son sin moderación.
4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
Pues las saetas del Omnipotente se han clavado en mí, y mi espíritu bebe su veneno; los terrores de Dios me combaten.
5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
¿Acaso el asno montés rebuzna teniendo hierba? ¿muge el buey si tiene su forraje?
6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
¿Acaso se puede comer un manjar insípido, sin sal, o gustar el jugo de plantas sin sabor?
7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
Las cosas que mi alma rehúsa tocar, son mi repugnante comida.
8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
¡Ojalá que se cumpliese mi petición! y que Dios me diera lo que deseo:
9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
que quiera Dios acabar conmigo, que soltara su mano para cortarme (la vida).
10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
Entonces me quedaría al menos este consuelo, —y por eso brincaría de gozo aunque Él me aplasta— que no he traspasado las palabras del Santo.
11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
Pero ¿cuál es mi fuerza para esperar todavía, y cuál mi fin, para tener aún paciencia?
12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
¿Es acaso mi fuerza la de las piedras; o es de bronce mi carne?
13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
¿No estoy privado de toda ayuda? ¿No se ha apartado de mí todo auxilio?
14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
El abatido tiene derecho a la compasión de su amigo, a menos que este abandone el temor del Omnipotente.
15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
Mis hermanos son falaces como un arroyo seco, pasan como las aguas torrenciales,
16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
turbias a causa del hielo y de la nieve que en ellas se oculta;
17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
cuando viene el calor desaparecen; a los (primeros) calores su cauce se seca;
18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
se pierden en el curso de su camino, se evaporan y perecen.
19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
Las caravanas de Temá van en su busca, suspiran por ellas los mercaderes de Sabá;
20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
más su esperanza será frustrada, llegados a ellas quedan defraudados.
21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
Así sois ahora vosotros para mí; os espantáis, viendo mis males.
22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
¿Acaso os he pedido: “Dadme algo; dejadme participar de vuestros bienes.”
23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
O bien: “Libradme del enemigo, salvadme del poder del opresor”?
24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
Enseñadme, y yo callaré; explicadme en qué he errado.
25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
¡Qué fuerza tienen las palabras rectas! pero ¿a qué viene vuestra censura?
26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
¿Pensáis acaso en censurar palabras? Las palabras de un desesperado ¿no son como viento?
27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
¡Oh! vosotros tendéis (un lazo) sobre el huérfano, y caváis (una fosa) a vuestro amigo.
28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
Ahora volveos, por favor, hacia mí, porque (juro) ante vosotros que no voy a mentiros en vuestra cara.
29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
¡Reparad, os ruego; no seáis injustos! Reflexionad de nuevo, y mi inocencia se hará manifiesta.
30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
¿Hay acaso en mi lengua iniquidad? ¿Puede mi paladar ya no distinguir la maldad?
