Jób 6
1 Odpovídaje pak Job, řekl:
Hiob antwortete und sprach:
2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
Wenn man doch meinen Unmut wöge und mein Leiden zugleich in die Waage legte!
3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
Denn nun ist es schwerer als Sand am Meer; darum gehen meine Worte irre.
4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
Denn die Pfeile des Allmächtigen stecken in mir: derselben Gift muß mein Geist trinken, und die Schrecknisse Gottes sind auf mich gerichtet.
5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
Das Wild schreit nicht, wenn es Gras hat; der Ochse blökt nicht, wenn er sein Futter hat.
6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
Kann man auch essen, was ungesalzen ist? Oder wer mag kosten das Weiße um den Dotter?
7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
Was meine Seele widerte anzurühren, das ist meine Speise, mir zum Ekel.
8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
O, daß meine Bitte geschähe und Gott gäbe mir, was ich hoffe!
9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
Daß Gott anfinge und zerschlüge mich und ließe seine Hand gehen und zerscheiterte mich!
10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
So hätte ich nun Trost, und wollte bitten in meiner Krankheit, daß er nur nicht schonte, habe ich doch nicht verleugnet die Reden des Heiligen.
11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
Was ist meine Kraft, daß ich möge beharren? und welches ist mein Ende, daß meine Seele geduldig sein sollte?
12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
Ist doch meine Kraft nicht steinern und mein Fleisch nicht ehern.
13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
Habe ich doch nirgend Hilfe, und mein Vermögen ist dahin.
14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
Wer Barmherzigkeit seinem Nächsten verweigert, der verläßt des Allmächtigen Furcht.
15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
Meine Brüder trügen wie ein Bach, wie Wasserströme, die vergehen,
16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
die trübe sind vom Eis, in die der Schnee sich birgt:
17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
zur Zeit, wenn sie die Hitze drückt, versiegen sie; wenn es heiß wird, vergehen sie von ihrer Stätte.
18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
Die Reisezüge gehen ab vom Wege, sie treten aufs Ungebahnte und kommen um;
19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
die Reisezüge von Thema blicken ihnen nach, die Karawanen von Saba hofften auf sie:
20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
aber sie wurden zu Schanden über ihrer Hoffnung und mußten sich schämen, als sie dahin kamen.
21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
So seid ihr jetzt ein Nichts geworden, und weil ihr Jammer sehet, fürchtet ihr euch.
22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
Habe ich auch gesagt: Bringet her von eurem Vermögen und schenkt mir
23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
und errettet mich aus der Hand des Feindes und erlöst mich von der Hand der Gewalttätigen?
24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
Lehret mich, so will ich schweigen; und was ich nicht weiß, darin unterweist mich.
25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
Warum tadelt ihr rechte Rede? Wer ist unter euch, der sie strafen könnte?
26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
Gedenket ihr, Worte zu strafen? Aber eines Verzweifelten Rede ist für den Wind.
27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
Ihr fielet wohl über einen armen Waisen her und grübet eurem Nachbarn Gruben.
28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
Doch weil ihr habt angehoben, sehet auf mich, ob ich vor euch mit Lügen bestehen werde.
29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
Antwortet, was recht ist; meine Antwort wird noch recht bleiben.
30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Ist denn auf meiner Zunge Unrecht, oder sollte mein Gaumen Böses nicht merken?
