Jób 6
1 Odpovídaje pak Job, řekl:
Men Job svarede og sagde:
2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
Gid min Harm maatte vejes, og man ligervis vilde lægge min Ulykke i Vægtskaaler!
3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
Thi den er nu svarere end Sand i Havet; derfor bruse mine Ord frem.
4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
Thi den Almægtiges Pile ere i mig, min Aand inddrikker deres Gift; Guds Rædsler stille sig op imod mig.
5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
Mon Vildæselet skryder, naar det har Græs? eller mon Oksen bøger, naar den har Foder?
6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
Mon det vamle kan ædes uden Salt? eller er der Smag i det hvide om Æggeblommen?
7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
Hvad min Sjæl vægrede sig ved at røre, det er blevet mig som en usund Spise.
8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
Gid det, jeg begærer, maatte komme, og Gud vilde opfylde mit Haab!
9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
og at Gud vilde knuse mig, at han vilde lade sin Haand løs og afskære mig!
10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
Da havde jeg endnu Trøst og kunde glæde mig i Smerten, i hvilken han ikke skaaner; thi jeg har ikke fornægtet den helliges Tale.
11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
Hvad er min Kraft, at jeg skulde haabe? og hvad Ende venter mig, at jeg skulde forlænge mit Liv?
12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
Mon min Kraft er Kraft af Sten? mon mit Kød er af Kobber?
13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
Sandelig, der er ikke Hjælp i mig, og Kraften er vegen fra mig!
14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
Den ulykkelige kan kræve Medynk af sin Ven, selv om han forlader den Almægtiges Frygt.
15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
Mine Brødre have skuffet som en Bæk, som i Dalene Strømme, der fare forbi,
16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
de, der ere mørke af Is, i hvilke Sneen skjuler sig.
17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
Paa den Tid de optøes, da blive de borte; naar det bliver hedt, da forsvinde de fra deres Sted.
18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
Rejsetog bøje af fra deres Vej, de drage op i Ørken og omkomme.
19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
Rejsetog fra Thema skuede hen efter dem, vejfarende fra Seba satte Lid til dem.
20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
De bluedes, at de havde forladt sig paa dem; de kom lige til dem og bleve skuffede.
21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
Saaledes ere I nu blevne som intet; I se Rædsel og frygte.
22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
Mon jeg har sagt: Giver mig og skænker for min Skyld noget af eders Formue?
23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
eller redder mig af Fjendens Haand, og udløser mig af Voldsmænds Haand?
24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
Lærer mig, og jeg vil tie, og viser mig, hvori jeg har faret vild.
25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
Hvad ere Oprigtigheds Taler kraftige! Men hvad bevise eders Beviser?
26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
Agte I Ord for at være Bevis og den mistrøstiges Taler for Mundsvejr?
27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
Ja, I kunne kaste Lod om en faderløs og grave Grav for eders Næste.
28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
Og nu, om I ville, da vender Ansigtet til mig, og mon jeg skulde lyve for eders Ansigt?
29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
Kære, vender om, lader Uretfærdighed ikke ske; ja, vender om, endnu skal min Retfærdighed kendes i denne Sag!
30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
Mon der være Uret paa min Tunge? mon min Gane ikke skulde skelne, hvad ondt er?
