Jób 41

1 Vytáhneš-liž velryba udicí, aneb provazem pohříženým až k jazyku jeho?

Hoæeš li udicom izvuæi krokodila ili užem podvezati mu jezik?

2 Zdali dáš kroužek na chřípě jeho, aneb hákem probodneš čelist jeho?

Hoæeš li mu provuæi situ kroz nos? ili mu šiljkom provrtjeti èeljusti?

3 Zdaž se obrátí k tobě s prosbami, aneb mluviti bude tobě lahodně?

Hoæe li te mnogo moliti, ili æe ti laskati?

4 Učiní-liž smlouvu s tebou? Přijmeš-liž jej za služebníka věčného?

Hoæe li uèiniti vjeru s tobom da ga uzmeš da ti bude sluga dovijeka?

5 Zdaž budeš s ním hráti jako s ptáčkem, aneb přivážeš jej dětem svým?

Hoæeš li se igrati s njim kao sa pticom, ili æeš ga vezati djevojkama svojim?

6 Přistrojí-liž sobě hody z něho společníci, a rozdělí-liž jej mezi kupce?

Hoæe li se njim èastiti drugovi? razdijeliti ga meðu trgovce?

7 Zdaž naplníš háky kůži jeho, a vidlicemi rybářskými hlavu jeho?

Hoæeš li mu napuniti kožu šiljcima i glavu ostvama?

8 Vztáhni jen na něj ruku svou, a neučiníš zmínky o boji.

Digni na nj ruku svoju; neæeš više pominjati boja.

9 Aj, naděje o polapení jeho mylná jest. Zdaž i k spatření jeho člověk nebývá poražen?

Gle, zaludu je nadati mu se; kad ga samo ugleda èovjek, ne pada li?

10 Není žádného tak smělého, kdo by jej zbudil, kdož tedy postaví se přede mnou?

Nema slobodna koji bi ga probudio; a ko æe stati preda me?

11 Kdo mne čím předšel, abych se jemu odplacel? Cožkoli jest pode vším nebem, mé jest.

Ko mi je prije dao što, da mu vratim? što je god pod svijem nebom, moje je.

12 Nebudu mlčeti o údech jeho, a o síle výborného sformování jeho.

Neæu muèati o udima njegovijem ni o sili ni o ljepoti stasa njegova.

13 Kdo odkryl svrchek oděvu jeho? S dvojitými udidly svými kdo k němu přistoupí?

Ko æe mu uzgrnuti gornju odjeæu? k èeljustima njegovijem ko æe pristupiti?

14 Vrata úst jeho kdo otevře? Okolo zubů jeho jest hrůza.

Vrata od grla njegova ko æe otvoriti? strah je oko zuba njegovijeh.

15 Šupiny jeho pevné jako štítové sevřené velmi tuze.

Krljušti su mu jaki štitovi spojeni tvrdo.

16 Jedna druhé tak blízko jest, že ani vítr nevchází mezi ně.

Blizu su jedna do druge da ni vjetar ne ulazi meðu njih.

17 Jedna druhé se přídrží, a nedělí se.

Jedna je za drugu prionula, drže se i ne rastavljaju se.

18 Od kýchání jeho zažžehá se světlo, a oči jeho jsou jako záře svitání.

Kad kiha kao da munja sijeva, a oèi su mu kao trepavice u zore.

19 Z úst jeho jako pochodně vycházejí, a jiskry ohnivé vyskakují.

Iz usta mu izlaze luèevi, i iskre ognjene skaèu.

20 Z chřípí jeho vychází dým, jako z kotla vroucího aneb hrnce.

Iz nozdrva mu izlazi dim kao iz vreloga lonca ili kotla.

21 Dýchání jeho uhlí rozpaluje, a plamen z úst jeho vychází.

Dah njegov raspaljuje ugljevlje i plamen mu izlazi iz usta.

22 V šíji jeho přebývá síla, a před ním utíká žalost.

U vratu mu stoji sila, i pred njim ide strah.

23 Kusové masa jeho drží se spolu; celistvé jest v něm, aniž se rozdrobuje.

Udi mesa njegova spojeni su, jednostavno je na njemu, ne razmièe se.

24 Srdce jeho tuhé jest jako kámen, tak tuhé, jako úlomek zpodního žernovu.

Srce mu je tvrdo kao kamen, tvrdo kao donji žrvanj.

25 Vyskýtání jeho bojí se nejsilnější, až se strachem i vyčišťují.

Kad se digne, dršæu junaci, i od straha oèišæaju se od grijeha svojih.

26 Meč stihající jej neostojí, ani kopí, šíp neb i pancíř.

Da ga udari maè, ne može se održati, ni koplje ni strijela ni oklop.

27 Pokládá železo za plevy, ocel za dřevo shnilé.

Njemu je gvožðe kao pljeva, a mjed kao trulo drvo.

28 Nezahání ho střela, v stéblo obrací se jemu kamení prakové.

Neæe ga potjerati strijela, kamenje iz praæe njemu je kao slamka;

29 Za stéblo počítá střelbu, a posmívá se šermování kopím.

Kao slama su mu ubojne sprave, i smije se baèenom koplju.

30 Pod ním ostré střepiny, stele sobě na věci špičaté jako na blátě.

Pod njim su oštri crepovi, stere sebi oštre stvari u glibu.

31 Působí, aby vřelo v hlubině jako v kotle, a kormoutilo se moře jako v moždíři.

Èini, te vri dubina kao lonac, i more se muti kao u stupi.

32 Za sebou patrnou činí stezku, až sezdá, že propast má šediny.

Za sobom ostavlja svijetlu stazu, rekao bi da je bezdana osijedjela.

33 Žádného není na zemi jemu podobného, aby tak učiněn byl bez strachu.

Ništa nema na zemlji da bi se isporedilo s njim, da bi stvoreno bilo da se nièega ne boji.

34 Cokoli vysokého jest, za nic pokládá, jest králem nade všemi šelmami.

Što je god visoko prezire, car je nad svijem zvijerjem.