Jób 4
1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
Tada odgovori Elifas Temanac i reèe:
2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
Ako ti progovorimo, da ti neæe biti dosadno? ali ko bi se mogao uzdržati da ne govori?
3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
Gle, uèio si mnoge, i ruke iznemogle krijepio si;
4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
Rijeèi su tvoje podizale onoga koji padaše, i utvrðivao si koljena koja klecahu.
5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
A sada kad doðe na tebe, klonuo si; kad se tebe dotaèe, smeo si se.
6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
Nije li pobožnost tvoja bila uzdanje tvoje? i dobrota putova tvojih nadanje tvoje?
7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
Opomeni se, ko je prav poginuo, i gdje su pravedni istrijebljeni?
8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
Kako sam ja vidio, koji oru muku i siju nevolju, to i žanju.
9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
Od dihanja Božijega ginu, i od daha nozdara njegovijeh nestaje ih.
10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
Rika lavu, i glas ljutom lavu i zubi laviæima satiru se.
11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
Lav gine nemajuæi lova, i laviæi rasipaju se.
12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
Još doðe tajno do mene rijeè, i uho moje doèu je malo.
13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
U mislima o noænijem utvarama, kad tvrd san pada na ljude,
14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
Strah poduze me i drhat, od kojega ustreptaše sve kosti moje,
15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
I duh proðe ispred mene, i dlake na tijelu mojem nakostriješiše se.
16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
Stade, ali mu ne poznah lica; prilika bijaše pred oèima mojima, i muèeæi èuh glas:
17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
Eda li je èovjek pravedniji od Boga? eda li je èovjek èistiji od tvorca svojega?
18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
Gle, slugama svojim ne vjeruje, i u anðela svojih nalazi nedostataka;
19 Èím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
Akamoli u onijeh koji stoje u kuæama zemljanijem, kojima je temelj na prahu i satiru se brže nego moljac.
20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
Od jutra do veèera satru se, i nestane ih navijek da niko i ne opazi.
21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
Slava njihova ne prolazi li s njima? Umiru, ali ne u mudrosti.
