Jób 4
1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
Saa tog Temaniten Elifaz til Orde og sagde:
2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
Ærgrer det dig, om man taler til dig? Men hvem kan her være tavs?
3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
Du har selv talt mange til Rette og styrket de slappe Hænder,
4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
dine Ord holdt den segnende oppe, vaklende Knæ gav du Kraft —
5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
Men nu det gælder dig selv, saa taber du Modet, nu det rammer dig selv, er du slaget af Skræk!
6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
Er ikke din Gudsfrygt din Tillid, din fromme Færd dit Haab?
7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
Tænk efter! Hvem gik uskyldig til Grunde, hvor gik retsindige under?
8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
Men det har jeg set: Hvo Uret pløjer og saar Fortræd, de høster det selv.
9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
For Guds Aand gaar de til Grunde, for hans Vredes Pust gaar de til.
10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
Løvens Brøl og Vilddyrets Glam Ungløvernes Tænder slaas ud;
11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
Løven omkommer af Mangel paa Rov, og Løveungerne spredes.
12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
Der sneg sig til mig et Ord mit Øre opfanged dets Hvisken
13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
i Nattesynernes Tanker, da Dvale sank over Mennesker;
14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
Angst og Skælven kom over mig, alle mine Ledemod skjalv;
15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
et Pust strøg over mit Ansigt, Haarene rejste sig paa min Krop.
16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
Saa stod det stille! Jeg sansed ikke, hvordan det saa ud; en Skikkelse stod for mit Øje, jeg hørte en hviskende Stemme:
17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
»Har et Menneske Ret for Gud, mon en Mand er ren for sin Skaber?
18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
End ikke sine Tjenere tror han, hos sine Engle finder han Fejl,
19 Èím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
endsige hos dem, der bor i en Hytte af Ler og har deres Grundvold i Støvet!
20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
De knuses ligesom Møl, imellem Morgen og Aften, de sønderslaas uden at ænses, for evigt gaar de til Grunde.
21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
Rives ej deres Teltreb ud? De dør, men ikke i Visdom.
