Jób 37
1 Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
For dette bivrar hjarta mitt og lyfter seg frå staden sin.
2 Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
Å, høyr på harmen i hans røyst, den dun som dundrar or hans munn!
3 Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
Det fer burt under himmelkvelv, men elden skin til heimsens endar.
4 Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
So burar røysti etterpå, han torar med sitt stolte mod, og ljoni held han ikkje att når røysti si han ljoma let.
5 Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
Gud torar underfullt med røysti, gjer storverk som me ei kann skyna.
6 Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
Han snøen byd: «Fall ned til jord!» Til regnet og, sitt sterke silregn.
7 Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
Han stengjer av for mannehand, so all hans skapning læra må.
8 Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
Villdyri gjeng til sine hi og kvilar på sin legestad.
9 Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
Or inste kammer kjem det storm, og kulde ut av vindarne.
10 Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
Utav Guds ande gustar frost, dei vide vatni kjem i tvang.
11 Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
Han lastar skyi og med væta og breider sine elding-skyer,
12 A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
og hit og dit dei hastar fram, og skifter leid som han det vil og set i verk det som han byd, utyver vide jordheims-kringen;
13 Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
anten til ris, når jordi treng det, ell’ og med nåde lyt dei råka.
14 Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
Job, lyd på dette, statt no still, gjev gaum på undri Gud hev gjort!
15 Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
Veit du når Gud deim segjer fyre, og let sitt ljos or skyi skina?
16 Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
Veit du vel korleis skyi sviv, um underi åt den Allvise?
17 A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
Du som i heite klæde styn, når jordi brenn i sunnanvind?
18 Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
Gjer du med honom himmelkvelven, som er so fast som støypte spegel?
19 Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
Lær oss, kva me skal segja honom! Me tegja lyt for berre myrker.
20 Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
Skal han få melding at eg talar? Vil nokon ynskja seg å tynast?
21 Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
No kann ein ikkje ljoset sjå, um enn det klårt på himmeln skin, men vinden sopar skyi burt.
22 Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
Langt nordanfrå kjem gullet hit, ein fælsleg glans ligg yver Gud.
23 Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
Til Allvald kann me ikkje nå, til han som er so stor i magt; men rett og rettferd ei han krenkjer.
24 Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
Difor ber folket age for han, han ansar ingen sjølvklok mann.»
