Jób 37
1 Takéť se i nad tím děsí srdce mé, až se pohybuje z místa svého.
Super hoc expavit cor meum, et emotum est de loco suo.
2 Poslouchejte pilně hřmotného hlasu jeho, a zvuku z úst jeho pocházejícího.
Audite auditionem in terrore vocis eius, et sonum de ore illius procedentem.
3 Pode všecka nebesa jej rozprostírá, a světlo své k krajům země.
Subter omnes cælos ipse considerat, et lumen illius super terminos terræ.
4 Za nímž zvučí hlukem, a hřímá hlasem důstojnosti své, aniž mešká s jinými věcmi, když se slýchá hlas jeho.
Post eum rugiet sonitus, tonabit voce magnitudinis suæ, et non investigabitur, cum audita fuerit vox eius.
5 Bůh silný hřímá hlasem svým předivně, činí veliké věci, a však nemůžeme rozuměti, jak.
Tonabit Deus in voce sua mirabiliter, qui facit magna et inscrutabilia.
6 Sněhu zajisté říká: Buď na zemi, tolikéž pršce dešťové, ano i přívalu násilnému.
Qui præcipit nivi ut descendat in terram, et hiemis pluviis, et imbri fortitudinis suæ.
7 Zavírá ruku všelikého člověka, aby žádný z lidí nemohl konati díla svého.
Qui in manu omnium hominum signat, ut noverint singuli opera sua.
8 Tehdáž i zvěř vchází do skrýše, a v peleších svých obývá.
Ingredietur bestia latibulum, et in antro suo morabitur.
9 Z skrýše vychází vichřice, a od půlnoční strany zima.
Ab interioribus egredietur tempestas, et ab Arcturo frigus.
10 Dchnutím Bůh silný dává mráz, až se široké vody zavírají.
Flante Deo concrescit gelu, et rursum latissimæ funduntur aquæ.
11 Také i při svlažování země pohybuje oblakem, a rozhání mračno světlem svým.
Frumentum desiderat nubes, et nubes spargunt lumen suum.
12 A tentýž sem i tam obrací se moudrostí jeho, aby činil, což by mu koli přikázal na tváři okršlku zemského.
Quæ lustrant per circuitum, quocumque eas voluntas gubernantis duxerit, ad omne quod præceperit illis super faciem orbis terrarum:
13 Buď k trestání, neb pro zemi svou, buď k prokazování dobrotivosti, spraví to, že se postaví.
Sive in una tribu, sive in terra sua, sive in quocumque loco misericordiæ suæ eas iusserit inveniri.
14 Pozorujž toho, Jobe, zastav se a podívej se divům Boha silného.
Ausculta hæc Iob: sta, et considera mirabilia Dei.
15 Víš-li, kdy Bůh ukládá co o těch věcech, aneb kdy chce osvěcovati světlem oblaky své?
Numquid scis quando præceperit Deus pluviis, ut ostenderent lucem nubium eius?
16 Znáš-li, jak se vznášejí oblakové, a jiné divy dokonalého v uměních?
Numquid nosti semitas nubium magnas, et perfectas scientias?
17 A že tě roucho tvé zahřívati bude, když Bůh zemi pokojnou činí větry poledními?
Nonne vestimenta tua calida sunt, cum perflata fuerit terra Austro?
18 Roztahoval-li jsi s ním nebesa trvánlivá, k zrcadlu slitému podobná?
Tu forsitan cum eo fabricatus es cælos, qui solidissimi quasi ære fusi sunt.
19 Poukaž nám, co bychom řekli jemu; nebo nemůžeme ani řeči zpořádati pro temnost.
Ostende nobis quid dicamus illi: nos quippe involvimur tenebris.
20 Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.
Quis narrabit ei quæ loquor? etiam si locutus fuerit homo, devorabitur.
21 Ano nyní nemohou patřiti lidé na světlo, když jest jasné na oblacích, když je vítr prochází a vyčišťuje,
At nunc non vident lucem: subito aer cogetur in nubes, et ventus transiens fugabit eas.
22 Od půlnoční strany s jasnem jako zlato přicházeje, ale v Bohu hroznější jest sláva.
Ab Aquilone aurum venit, et ad Deum formidolosa laudatio.
23 Všemohoucí, jehož vystihnouti nemůžeme, ač jest veliký v moci, však soudem a přísnou spravedlností netrápí.
Digne eum invenire non possumus: magnus fortitudine, et iudicio, et iustitia et enarrari non potest.
24 Protož bojí se ho lidé; neohlédá se na žádného z těch, kdož jsou moudrého srdce.
Ideo timebunt eum viri, et non audebunt contemplari omnes, qui sibi videntur esse sapientes.
