Jób 31

1 Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu?

Vjeru uèinih sa oèima svojim, pa kako bih pogledao na djevojku?

2 Nebo jaký jest díl od Boha s hůry, aneb dědictví od Všemohoucího s výsosti?

Jer kakav je dio od Boga ozgo? i kakvo našljedstvo od svemoguæega s visine?

3 Zdaliž zahynutí nešlechetnému a pomsta zázračná činitelům nepravosti připravena není?

Nije li pogibao nevaljalome i èudo onima koji èine bezakonje?

4 Zdaliž on nevidí cest mých, a všech kroků mých nepočítá?

Ne vidi li on putove moje, i sve korake moje ne broji li?

5 Obíral-li jsem se s neupřímostí, a chvátala-li ke lsti noha má:

Ako hodih s lažju ili ako pohitje noga moja na prijevaru,

6 Nechť mne zváží na váze spravedlnosti, a přezví Bůh upřímost mou.

Neka me izmjeri na mjerilima pravijem, i neka Bog pozna dobrotu moju.

7 Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé, a rukou mých chytila-li se jaká poškvrna:

Ako su koraci moji zašli s puta, i ako je za oèima mojim pošlo srce moje, i za ruke moje prionulo štogod,

8 Tedy co naseji, nechť jiný sní, a výstřelkové moji ať jsou vykořeněni.

Neka ja sijem a drugi jede, i neka se iskorijene izdanci moji.

9 Jestliže se dalo přivábiti srdce mé k ženě, a u dveří bližního svého činil-li jsem úklady:

Ako se zanijelo srce moje za kojom ženom, i ako sam vrebao na vratima bližnjega svojega,

10 Nechť mele jinému žena má, a nad ní ať se schylují jiní.

Neka drugomu melje žena moja, i neka se drugi nad njom povijaju.

11 Neboť jest to nešlechetnost, a nepravost odsudku hodná.

Jer je to grdilo i bezakonje za sudije.

12 Oheň ten zajisté by až do zahynutí žral, a všecku úrodu mou vykořenil.

Jer bi to bio oganj koji bi proždirao do uništenja, i svu bi moju ljetinu iskorijenio.

13 Nechtěl-li jsem státi k soudu s služebníkem svým aneb děvkou svou v rozepři jejich se mnou?

Ako nijesam htio doæi na sud sa slugom svojim ili sa sluškinjom svojom, kad bi se tužili na mene;

14 Nebo co bych činil, kdyby povstal Bůh silný? A kdyby vyhledával, co bych odpověděl jemu?

Jer šta bih èinio kad bi se Bog podigao, i kad bi potražio, šta bih mu odgovorio?

15 Zdali ten, kterýž mne v břiše učinil, neučinil i jeho? A nesformoval nás hned v životě jeden a týž?

Koji je mene stvorio u utrobi, nije li stvorio i njega? nije li nas on isti sazdao u materici?

16 Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil?

Ako sam odbio siromasima želju njihovu, i oèi udovici zamutio,

17 A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?

I ako sam zalogaj svoj sam jeo a nije ga jela i sirota,

18 Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.

Jer je od mladosti moje rasla sa mnom kao kod oca, i od utrobe matere svoje vodao sam je;

19 Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu?

Ako sam gledao koga gdje gine nemajuæi haljine, i siromaha gdje se nema èim pokriti,

20 Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?

Ako me nijesu blagosiljala bedra njegova što se runom ovaca mojih utoplio,

21 Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:

Ako sam izmahnuo rukom na sirotu, kad vidjeh na vratima pomoæ svoju,

22 Lopatka má od svých plecí nechť odpadne, a ruka má z kloubu svého ať se vylomí.

Neka mi ispadne rame iz pleæa, i ruka moja neka se otkine od zgloba.

23 Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

Jer sam se bojao pogibli od Boga, kojega velièanstvu ne bih odolio.

24 Skládal-li jsem v zlatě naději svou, aneb hrudě zlata říkal-li jsem: Doufání mé?

Ako sam polagao na zlato nadanje svoje, ili èistome zlatu govorio: uzdanico moja!

25 Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?

Ako sam se veselio što mi je imanje veliko i što mnogo steèe ruka moja,

26 Hleděl-li jsem na světlost slunce svítícího, a na měsíc spanile chodící,

Ako sam gledao na sunce, kad sjaje, i na mjesec, kad ponosito hodi,

27 Tak že by se tajně dalo svésti srdce mé, a že by líbala ústa má ruku mou?

I srce se moje potajno prevarilo i ruku moju poljubila usta moja,

28 I toť by byla nepravost odsudku hodná; neboť bych tím zapíral Boha silného nejvyššího.

I to bi bilo bezakonje za sudije, jer bih se odrekao Boga ozgo;

29 Radoval-li jsem se z neštěstí toho, kterýž mne nenáviděl, a plésal-li jsem, když se mu zle vedlo?

Ako sam se radovao nesreæi nenavidnika svojega, i ako sam zaigrao kad ga je zlo zadesilo,

30 Nedopustilť jsem zajisté hřešiti ani ústům svým, abych zlořečení žádal duši jeho.

Jer ne dadoh jeziku svojemu da griješi tražeæi dušu njegovu s proklinjanjem;

31 Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?

Ako ne govorahu domašnji moji: ko bi nam dao mesa njegova? ne možemo se ni najesti;

32 Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.

Stranac nije noæivao na polju; vrata svoja otvorao sam putniku;

33 Přikrýval-li jsem jako jiní lidé přestoupení svá, skrývaje v skrýši své nepravost svou?

Ako sam kao što èine ljudi tajio prijestupe svoje i krio svoje bezakonje u svojim njedrima,

34 A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.

Ako sam i mogao plašiti veliko mnoštvo, ipak od najmanjega u domu bijaše me strah; zato muèah i ne odlažah od vrata.

35 Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.

O da bih imao koga da me sasluša! Gle, želja je moja da mi svemoguæi odgovori i suparnik moj da mi napiše knjigu.

36 Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.

Nosio bih je na ramenu svom, vezao bih je sebi kao vijenac,

37 Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.

Broj koraka svojih kazao bih mu, kao knez pristupio bih k njemu.

38 Jestliže proti mně země má volala, tolikéž i záhonové její plakali,

Ako je na me vikala moja zemlja, i brazde njezine plakale,

39 Jídal-li jsem úrody její bez peněz, a duši držitelů jejich přivodil-li jsem k vzdychání:

Ako sam jeo roda njezina bez novaca i dosaðivao duši gospodara njezinijeh,

40 Místo pšenice nechť vzejde trní, a místo ječmene koukol. Skonávají se slova Jobova.

Mjesto pšenice neka mi raða trnje, i mjesto jeèma kukolj. Svršiše se rijeèi Jovove.