Jób 30
1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
Toda sedaj me imajo tisti, ki so mlajši od mene, v posmeh, katerih očete bi preziral, da jih postavim s psi svojega tropa.
2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
Da, kako naj mi moč njihovih rok koristi, zrelost je odšla od njih?
3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
Zaradi potrebe in lakote so bili osamljeni. Bežijo v divjino, v prejšnjem času zapuščeno in opustošeno.
4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
Ki sekajo egiptovsko špinačo pri grmih in brinove korenine so njihova hrana.
5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
Pregnani so bili izmed ljudi (za njimi so vpili kakor za tatom),
6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
da prebivajo v pečinah dolin, v zemeljskih votlinah in v skalah.
7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
Med grmovjem so rigali, pod koprivami so bili zbrani skupaj.
8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
Bili so otroci bedakov, da, otroci nizkotnih mož, bili so zlobnejši kakor zemlja.
9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
Sedaj sem njihova pesem, da, jaz sem njihova tarča posmeha.
10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
Prezirajo me, bežijo daleč od mene in ne prizanašajo mi pljunka v moj obraz.
11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
Ker je odvezal mojo vrvico in me prizadel, so tudi oni popustili uzdo pred menoj.
12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
Na moji desni roki vstaja mladina. Moja stopala odrivajo in zoper mene so dvignili poti svojega uničenja.
13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
Škodujejo moji stezi, postavili so mojo katastrofo, nobenega pomočnika nimajo.
14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
Prišli so nadme kakor [skozi] široko vrzel vodá. V opustošenju so se zgrnili nadme.
15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
Strahote so se zgrnile nadme. Mojo dušo zasledujejo kakor veter in moja blaginja mineva kakor oblak.
16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
Sedaj je moja duša izlita nadme, polastili so se me dnevi stiske.
17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
Moje kosti so prebodene v meni v nočnem obdobju in moje kite nimajo počitka.
18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
Z veliko silo moje bolezni je moja obleka spremenjena; naokoli me veže kakor ovratnik mojega plašča.
19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
Vrgel me je v blato in postal sem podoben prahu in pepelu.
20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
Kličem k tebi, ti pa me ne slišiš. Vstanem, ti pa se ne oziraš name.
21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
Do mene si postal krut; s svojo močno roko se nastrojuješ zoper mene.
22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
Vzdiguješ me k vetru, povzročaš mi, da jaham na njem in raztapljaš moje imetje.
23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
Kajti vem, da me boš privedel k smrti in k hiši, določeni za vse živeče.
24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
Vendar svoje roke ne bo iztegnil h grobu, čeprav v svojem uničenju kričijo.
25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
Mar nisem jokal zaradi tistega, ki je bil v stiski? Mar ni moja duša žalovala za ubogim?
26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
Ko sem gledal za dobrim, potem je prišlo k meni zlo. Ko pa sem pričakoval svetlobo, je prišla tema.
27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
Moja notranjost vre in ne počiva. Dnevi stiske so me ovirali.
28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
Odšel sem žalujoč brez sonca. Vstal sem in klical v skupnosti.
29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
Brat sem zmajem in družabnik sovam.
30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
Moja koža na meni je črna in moje kosti gorijo zaradi vročine.
31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
Tudi moja harfa je obrnjena v žalovanje in moja piščal v glas tistih, ki jokajo.
