Jób 30
1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
А сада смеју ми се млађи од мене, којима отаца не бих хтео метнути са псима стада свог.
2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
А на шта би ми и била сила руку њихових? У њима беше пропала старост.
3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
Од сиромаштва и глади самоћаваху бежећи од сува, мрачна, пуста и опустошена места;
4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
Који браху лободу по честама, и смреково корење беше им храна.
5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
Између људи беху изгоњени и викаше се за њима као за лупежом.
6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
Живљаху по страшним увалама, по јамама у земљи и у камену.
7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
По грмовима рикаху, под трњем се скупљаху.
8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
Беху људи никакви и без имена, мање вредни него земља.
9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
И њима сам сада песма, и постах им прича.
10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
Гаде се на ме, иду далеко од мене и не устежу се пљувати ми у лице.
11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
Јер је Бог одапео моју тетиву и муке ми задао те збацише узду преда мном.
12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
С десне стране устајаху момци, поткидаху ми ноге, и насипају пут к мени да ме упропасте.
13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
Раскопаше моју стазу, умножише ми муке, не треба нико да им помаже.
14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
Као широким проломом навиру, и наваљују преко развалина.
15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
Страхоте навалише на ме, и као ветар терају душу моју, и као облак прође срећа моја.
16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
И сада се душа моја разлива у мени, стигоше ме дани мучни.
17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
Ноћу пробада ми кости у мени, и жиле моје не одмарају се.
18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
Од тешке силе променило се одело моје, и као огрлица у кошуље моје стеже ме.
19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
Бацио ме је у блато, те сам као прах и пепео.
20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
Вичем к Теби, а Ти ме не слушаш; стојим пред Тобом, а Ти не гледаш на ме.
21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
Претворио си ми се у љута непријатеља; силом руке своје супротиш ми се.
22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
Подижеш ме у ветар, посађујеш ме на њ, и растапаш у мени све добро.
23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
Јер знам да ћеш ме одвести на смрт и у дом одређени свима живима.
24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
Али неће пружити руке своје у гроб; кад их стане потирати, они неће викати.
25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
Нисам ли плакао ради оног који беше у злу? Није ли душа моја жалосна бивала ради убогог?
26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
Кад се добру надах, дође ми зло; и кад се надах светлости, дође мрак.
27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
Утроба је моја узаврела, и не може да се умири, задесише ме дани мучни.
28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
Ходим црн, не од сунца, устајем и вичем у збору.
29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
Брат постах змајевима и друг совама.
30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
Поцрнела је кожа на мени и кости моје посахнуше од жеге.
31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
Гусле се моје претворише у запевку, и свирала моја у плач.
