Jób 30
1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
Nunc autem derident me iuniores tempore, quorum non dignabar patres ponere cum canibus gregis mei:
2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
Quorum virtus manuum mihi erat pro nihilo, et vita ipsa putabantur indigni.
3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
Egestate et fame steriles, qui rodebant in solitudine, squallentes calamitate, et miseria.
4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
Et mandebant herbas, et arborum cortices, et radix iuniperorum erat cibus eorum.
5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
Qui de convallibus ista rapientes, cum singula reperissent, ad ea cum clamore currebant.
6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
In desertis habitabant torrentium, et in cavernis terræ, vel super glaream.
7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
Qui inter huiuscemodi lætabantur, et esse sub sentibus delicias computabant.
8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
Filii stultorum et ignobilium, et in terra penitus non parentes.
9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
Nunc in eorum canticum versus sum, et factus sum eis in proverbium.
10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
Abominantur me, et longe fugiunt a me, et faciem meam conspuere non verentur.
11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
Pharetram enim suam aperuit, et afflixit me, et frenum posuit in os meum.
12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
Ad dexteram orientis calamitates meæ illico surrexerunt: pedes meos subverterunt, et oppresserunt quasi fluctibus semitis suis.
13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
Dissipaverunt itinera mea, insidiati sunt mihi, et prævaluerunt, et non fuit qui ferret auxilium.
14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
Quasi rupto muro, et aperta ianua, irruerunt super me, et ad meas miserias devoluti sunt.
15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
Redactus sum in nihilum: abstulisti quasi ventus desiderium meum: et velut nubes pertransiit salus mea.
16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
Nunc autem in memetipso marcescit anima mea, et possident me dies afflictionis.
17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
Nocte os meum perforatur doloribus: et qui me comedunt, non dormiunt.
18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
In multitudine eorum consumitur vestimentum meum, et quasi capito tunicæ succinxerunt me.
19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
Comparatus sum luto, et assimilatus sum favillæ et cineri.
20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
Clamo ad te, et non exaudis me: sto, et non respicis me.
21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
Mutatus es mihi in crudelem, et in duritia manus tuæ adversaris mihi.
22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
Elevasti me, et quasi super ventum ponens elisisti me valide.
23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
Scio quia morti trades me, ubi constituta est domus omni viventi.
24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
Verumtamen non ad consumptionem eorum emittis manum tuam: et si corruerint, ipse salvabis.
25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
Flebam quondam super eo, qui afflictus erat, et compatiebatur anima mea pauperi.
26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
Expectabam bona, et venerunt mihi mala: præstolabar lucem, et eruperunt tenebræ.
27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
Interiora mea efferbuerunt absque ulla requie, prævenerunt me dies afflictionis.
28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
Mœrens incedebam, sine furore, consurgens, in turba clamabam.
29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
Frater fui draconum, et socius struthionum.
30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
Cutis mea denigrata est super me, et ossa mea aruerunt præ caumate.
31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
Versa est in luctum cithara mea, et organum meum in vocem flentium.
