Jób 30

1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

Et maintenant!… je suis la risée de plus jeunes que moi, De ceux dont je dédaignais de mettre les pères Parmi les chiens de mon troupeau.

2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.

Mais à quoi me servirait la force de leurs mains? Ils sont incapables d’atteindre la vieillesse.

3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.

Desséchés par la misère et la faim, Ils fuient dans les lieux arides, Depuis longtemps abandonnés et déserts;

4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.

Ils arrachent près des arbrisseaux les herbes sauvages, Et ils n’ont pour pain que la racine des genêts.

5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,

On les chasse du milieu des hommes, On crie après eux comme après des voleurs.

6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.

Ils habitent dans d’affreuses vallées, Dans les cavernes de la terre et dans les rochers;

7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,

Ils hurlent parmi les buissons, Ils se rassemblent sous les ronces.

8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.

Êtres vils et méprisés, On les repousse du pays.

9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.

Et maintenant, je suis l’objet de leurs chansons, Je suis en butte à leurs propos.

10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.

Ils ont horreur de moi, ils se détournent, Ils me crachent au visage.

11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.

Ils n’ont plus de retenue et ils m’humilient, Ils rejettent tout frein devant moi.

12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

Ces misérables se lèvent à ma droite et me poussent les pieds, Ils se fraient contre moi des sentiers pour ma ruine;

13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.

Ils détruisent mon propre sentier et travaillent à ma perte, Eux à qui personne ne viendrait en aide;

14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.

Ils arrivent comme par une large brèche, Ils se précipitent sous les craquements.

15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.

Les terreurs m’assiègent; Ma gloire est emportée comme par le vent, Mon bonheur a passé comme un nuage.

16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,

Et maintenant, mon âme s’épanche en mon sein, Les jours de la souffrance m’ont saisi.

17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.

La nuit me perce et m’arrache les os, La douleur qui me ronge ne se donne aucun repos,

18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.

Par la violence du mal mon vêtement perd sa forme, Il se colle à mon corps comme ma tunique.

19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.

Dieu m’a jeté dans la boue, Et je ressemble à la poussière et à la cendre.

20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

Je crie vers toi, et tu ne me réponds pas; Je me tiens debout, et tu me lances ton regard.

21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.

Tu deviens cruel contre moi, Tu me combats avec la force de ta main.

22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.

Tu me soulèves, tu me fais voler au-dessus du vent, Et tu m’anéantis au bruit de la tempête.

23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.

Car, je le sais, tu me mènes à la mort, Au rendez-vous de tous les vivants.

24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.

Mais celui qui va périr n’étend-il pas les mains? Celui qui est dans le malheur n’implore-t-il pas du secours?

25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.

N’avais-je pas des larmes pour l’infortuné? Mon cœur n’avait-il pas pitié de l’indigent?

26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

J’attendais le bonheur, et le malheur est arrivé; J’espérais la lumière, et les ténèbres sont venues.

27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.

Mes entrailles bouillonnent sans relâche, Les jours de la calamité m’ont surpris.

28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.

Je marche noirci, mais non par le soleil; Je me lève en pleine assemblée, et je crie.

29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.

Je suis devenu le frère des chacals, Le compagnon des autruches.

30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

Ma peau noircit et tombe, Mes os brûlent et se dessèchent.

31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.

Ma harpe n’est plus qu’un instrument de deuil, Et mon chalumeau ne peut rendre que des sons plaintifs.