Jób 30
1 Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.
But, now, they who are of fewer days than I, have poured derision upon me; whose fathers I refused—to set with the dogs of my flock.
2 Ač síla rukou jejich k čemu by mi byla? Zmařena jest při nich starost jejich.
Even the strength of their hands, wherefore was it mine? Upon them, vigour was lost;
3 Nebo chudobou a hladem znuzeni, utíkali na planá, tmavá, soukromná a pustá místa.
In want and hunger, they were lean, —who used to gnaw the dry ground, a dark night of desolation!
4 Kteříž trhali zeliny po chrastinách, ano i koření, a jalovec za pokrm byl jim.
Who used to pluck off the mallow by the bushes, with the root of the broom for their food;
5 Z prostřed lidí vyháníni byli; povolávali za nimi, jako za zlodějem,
Out of the midst, were they driven, men shouted after them, as after a thief;
6 Tak že musili bydliti v výmolích potoků, v děrách země a skálí.
In the fissures, of the ravines had they to dwell, in holes of dust and crags;
7 V chrastinách řvali, pod trní se shromažďovali,
Among the bushes, used they to shriek, Under the bramble, were they huddled together:
8 Lidé nejnešlechetnější, nýbrž lidé bez poctivosti, menší váhy i než ta země.
Sons of the base, yea sons of the nameless, they were scourged out of the land.
9 Nyní, pravím, jsem jejich písničkou, jsa jim učiněn za přísloví.
But, now, their song, have I become, Yea I serve them for a byword;
10 V ošklivosti mne mají, vzdalují se mne, a na tvář mou nestydí se plvati.
They abhor me—have put themselves far from me, and, from my face, have not withheld—spittle!
11 Nebo Bůh mou vážnost odjal, a ssoužil mne; pročež uzdu před přítomností mou svrhli.
Because, my girdle, he had loosened and had humbled me, therefore, the bridle—in my presence, cast they off;
12 Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.
On my right hand, the young brood rose up, —My feet, they thrust aside, and cast up against me their earthworks of destruction;
13 Mou pak stezku zkazili, k bídě mé přidali, ač jim to nic nepomůže.
They brake up my path, —My engulfing ruin, they helped forward, unaided;
14 Jako širokou mezerou vskakují, a k vyplénění mému valí se.
As through a wide breach, came they on, with a crashing noise, they rolled themselves along.
15 Obrátily se na mne hrůzy, stihají jako vítr ochotnost mou, nebo jako oblak pomíjí zdraví mé.
There are turned upon me terrors, —Chased away as with a wind, is mine abundance, and, as a cloud, hath passed away my prosperity.
16 A již ve mně rozlila se duše má, pochytili mne dnové trápení mého,
Now, therefore, over myself, my soul poureth itself out, There seize me days of affliction:
17 Kteréž v noci vrtá kosti mé ve mně; pročež ani nervové moji neodpočívají.
Night, boreth, my bones, all over me, —and, my sinews, find no rest;
18 Oděv můj mění se pro násilnou moc bolesti, kteráž mne tak jako obojek sukně mé svírá.
Most effectually, is my skin disfigured, —Like the collar of my tunic, it girdeth me about:
19 Uvrhl mne do bláta, tak že jsem již podobný prachu a popelu.
He hath cast me into the mire, and I have become like dust and ashes.
20 Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.
I cry out for help unto thee, and thou dost not answer, I stand still, and thou dost gaze at me;
21 Obrátils mi se v ukrutného nepřítele, silou ruky své mi odporuješ.
Thou art turned to become a cruel one unto me, With the might of thy hand, thou assailest me;
22 Vznášíš mne u vítr, sázíš mne na něj, a k rozplynutí mi přivodíš zdravý soud.
Thou liftest up me to the wind, thou carriest me away, and the storm maketh me faint;
23 Nebo vím, že mne k smrti odkážeš, a do domu, do něhož se shromažďuje všeliký živý.
For I know that, unto death, thou wilt bring me back, even unto the house of meeting for every one living.
24 Jistě žeť nevztáhne Bůh do hrobu ruky, by pak, když je stírá, i volali.
Only, against a heap of ruins, will one not thrust a hand! Surely, when one is in calamity—for that very reason, is there an outcry for help.
25 Zdaliž jsem neplakal nad tím, kdož okoušel zlých dnů? Duše má kormoutila se nad nuzným.
Verily I wept, for him whose lot was hard, Grieved was my soul, for the needy.
26 Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.
Surely, for good, I looked, but there came in evil, And I waited for light, but there came in darkness;
27 Vnitřností mé zevřely, tak že se ještě neupokojily; předstihli mne dnové trápení.
I boiled within me, and rested not, There confronted me—days of affliction;
28 Chodím osmahlý, ne od slunce, povstávaje, i mezi mnohými křičím.
In gloom, I walked along, without sun, I arose—in the convocation, I cried out for help;
29 Bratrem učiněn jsem draků, a tovaryšem mladých pstrosů.
A brother, became I to the brutes that howl, and a companion to the birds that screech:
30 Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.
My skin, turned black, and peeled off me, and, my bones, burned with heat:
31 A protož v kvílení obrátila se harfa má, a píšťalka má v hlas plačících.
Thus is attuned to mourning—my lyre, and my flute, to the noise of them who weep.
