Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Derefter upplät Job sin mun, och förbannade sin dag;
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Utbrast, och sade:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Den dagen vare förtappad, på hvilkom jag född är; och den natten, då man sade: En man är aflad.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Den samme dagen vare mörk, och Gud fråge intet efter honom ofvanefter; ingen klarhet skine öfver honom.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Mörkret behålle honom, och töcken blifve öfver honom med tjockt moln; och dimba om dagen göre honom gräselig.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Den samma nattena begripe mörker; och glädje sig icke ibland årsens dagar, och komme icke i månadetalet.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Si, vare den natten ensam, och ingen glädje komme deruti.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
De der dagen förbanna, de förbanne henne; och de som redo äro till att uppväcka Leviathan.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Hennes stjernor varde mörka; förvänte ljus, och det komme intet; och se intet morgonrodnans ögnabryn;
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Att hon icke igenlyckte mins lifs dörr, och icke bortgömde olyckona för min ögon.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Hvi blef jag icke straxt död i moderlifvet? Hvi vardt jag icke förgjord, då jag utu moderlifvet kommen var?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Hvi hafva de tagit mig upp i skötet? Hvi hafver jag ditt spenar?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Så låge jag nu, och vore stilla; sofve och hade ro;
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
Med Konungar och rådherrar på jordene, som bygga det öde är;
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Eller med Förstar, som guld hafva, och sin hus full med silfver;
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Eller som den der otida född är fördold, och vore icke till; såsom de unga barn, som aldrig hafva sett ljuset.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Der måste ju de ogudaktige låta af sitt öfvervåld; der hvilas dock de som mycket omak haft hafva.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Der hafva fångar frid med androm, och höra icke trugarens röst.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Der äro både små och store; tjenaren och den som ifrå sin herra fri är.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Hvi är ljus gifvet dem arma, och lif de bedröfvade hjerta;
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
(De der vänta efter döden, och han kommer icke; och uppgrofvo honom väl utu fördold rum;
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
De der fröjda sig mycket, och äro glade, att de kunna få grafvena; )
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Och dem månne, hvilkens väg fördold är, och för honom af Gudi skyld varder?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Förty min suckan är min dagliga spis; mine tårar äro min dryck.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Ty det jag fruktade, det är kommet öfver mig; och det jag räddes, hafver råkat på mig.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Var jag icke lyckosam? Var jag icke stilla? Hade jag icke goda ro? Och sådana oro kommer.
