Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
DESPUÉS de esto abrió Job su boca, y maldijo su día.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Y exclamó Job, y dijo:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Perezca el día en que yo nací, y la noche que se dijo: Varón es concebido.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Sea aquel día sombrío, y Dios no cuide de él desde arriba, ni claridad sobre él resplandezca.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Aféenlo tinieblas y sombra de muerte; repose sobre él nublado, que lo haga horrible como caliginoso día.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Ocupe la oscuridad aquella noche; no sea contada entre los días del año, ni venga en el número de los meses.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
¡Oh si fuere aquella noche solitaria, que no viniera canción alguna en ella!
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Maldíganla los que maldicen al día, los que se aprestan para levantar su llanto.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Oscurézcanse las estrellas de su alba; espere la luz, y no venga, ni vea los párpados de la mañana:
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Por cuanto no cerró las puertas del vientre donde yo estaba, ni escondió de mis ojos la miseria.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
¿Por qué no morí yo desde la matriz, o fuí traspasado en saliendo del vientre?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
¿Por qué me previnieron las rodillas? ¿y para qué las tetas que mamase?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Pues que ahora yaciera yo, y reposara; durmiera, y entonces tuviera reposo,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
Con los reyes y con los consejeros de la tierra, que edifican para sí los desiertos;
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
O con los príncipes que poseían el oro, que henchían sus casas de plata.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
O ¿por qué no fuí escondido como aborto, como los pequeñitos que nunca vieron luz?
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Allí los impíos dejan el perturbar, y allí descansan los de cansadas fuerzas.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Allí asimismo reposan los cautivos; no oyen la voz del exactor.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Allí están el chico y el grande; y el siervo libre de su señor.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
¿Por qué se da luz al trabajado, y vida á los de ánimo en amargura,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Que esperan la muerte, y ella no llega, aunque la buscan más que tesoros;
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Que se alegran sobremanera, y se gozan, cuando hallan el sepulcro?
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
¿[Por qué] al hombre que no sabe por donde vaya, y al cual Dios ha encerrado?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Pues antes que mi pan viene mi suspiro; y mis gemidos corren como aguas.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Porque el temor que me espantaba me ha venido, y hame acontecido lo que temía.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
No he tenido paz, no me aseguré, ni me estuve reposado; vínome no obstante turbación.
