Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Después de esto abrió Job su boca, y maldijo su día.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Y exclamó Job, y dijo:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Perezca el día en que yo fui nacido, y la noche que dijo: Concebido es varón.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Aquel día fuera tinieblas, y Dios no curara de él desde arriba, ni claridad resplandeciera sobre él.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Ensuciáranle tinieblas y sombra de muerte; reposara sobre él nublado, que le hiciera horrible como día caluroso.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
A aquella noche ocupara oscuridad, ni fuera contada entre los días del año, ni viniera en el número de los meses.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Oh si fuera aquella noche solitaria, que no viniera en ella canción;
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Maldijéranla los que maldicen al día, los que se aparejan para levantar su llanto.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Las estrellas de su alba fueran oscurecidas; esperara la luz, y no viniera; ni viera los párpados de la mañana.
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Porque no cerró las puertas del vientre donde yo estaba, ni escondió de mis ojos la miseria.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
¿Por qué no morí yo desde la matriz, y fui traspasado en saliendo del vientre?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
¿Por qué me previnieron las rodillas, y para qué los pechos que mamase?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Porque ahora yaciera y reposara; durmiera, y entonces tuviera reposo,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
Con los reyes, y con los consejeros de la tierra, que edifican para sí los desiertos;
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
O con los príncipes que poseen el oro, que hinchen sus casas de plata.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
O ¿ por qué no fui escondido como abortivo, como los pequeñitos que nunca vieron luz?
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Allí los impíos dejaron el miedo, y allí descansaron los de cansadas fuerzas.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Allí también reposaron los cautivos, no oyeron la voz del exactor.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Allí está el chico y el grande: allí es el siervo libre de su señor.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
¿Por qué dio luz al trabajado, y vida a los amargos de ánimo?
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Que esperan la muerte, y no la hay: y la buscan más que tesoros.
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Que se alegran de grande alegría, y se gozan cuando hallan el sepulcro.
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Al hombre que no sabe por donde vaya, y que Dios le encerró.
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Porque antes que mi pan, viene mi suspiro: y mis gemidos corren como aguas.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Porque el temor que me espantaba, me ha venido, y háme acontecido lo que temía.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Nunca tuve paz, nunca me sosegué, ni nunca me reposé; y vínome turbación.
