Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Después de esto abrió Job su boca y maldijo el día de su nacimiento.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Tomando Job la palabra dijo:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
“¡Perezca el día en que nací, y la noche que dijo: Ha sido concebido varón!
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Conviértase aquel día en tinieblas; no pregunte por él Dios desde lo alto, ni resplandezca sobre él la luz.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Oscurézcanlo tinieblas y sombra de muerte; cúbralo densa niebla, sea espantosa la negrura de aquel día.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Apodérese de aquella noche la oscuridad; no se mencione entre los días del año, ni se registre en el cómputo de los meses.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Cuéntese aquella noche entre las estériles, en que no se oye canto de alegría.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Maldíganla los que saben maldecir los días, los que saben despertar a Leviatán.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Eclípsense las estrellas de sus albores; espere la luz, que nunca le venga, no vea jamás los párpados de la aurora;
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
por cuanto no cerró las puertas del seno y no ocultó a mis ojos los dolores.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
¿Por qué no morí en el seno de mi madre, ni expiré al salir de sus entrañas?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
¿Por qué me acogieron las rodillas (de mi padre), y los pechos para que mamara?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Pues ahora reposaría yo en el silencio, dormiría, y así tendría reposo,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
con los reyes y consejeros de la tierra, que se edificaron mausoleos,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
o con los príncipes que tenían oro, y llenaron sus casas de plata;
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
o no existiría, como aborto secreto, como los niños que no llegan a ver la luz.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Allí los malvados cesan de hacer violencias, descansan los fatigados,
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
gozan los cautivos todos de paz, no oyen ya la voz del sobrestante.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Allí se hallan chicos y grandes, y también el siervo libre de su amo.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
¿Por qué conceder luz a los desdichados, y vida a los amargos de espíritu?
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
A los que esperan la muerte, que no viene, aunque la buscan cavando con más empeño que un tesoro.
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Se alegran con júbilo y son felices al hallar el sepulcro.
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
¿(Por qué dar vida) al hombre cuyo camino está encubierto, y a quien Dios tiene cercado?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
En vez de comer me alimento con suspiros, y mis gemidos se derraman como agua.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Lo que temía, eso me ha sucedido, y lo que recelaba, eso me ha sobrevenido.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Estoy sin tranquilidad, sin paz, sin descanso, se ha apoderado de mí la turbación.”
