Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Po tem je Job odprl svoja usta in preklel svoj dan.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Job je spregovoril in rekel:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
»Naj izgine dan, na katerega sem bil rojen in noč, v kateri je bilo rečeno: ›Tukaj je spočet fantek.‹
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Naj bo ta dan tema. Naj ga Bog od zgoraj ne upošteva niti naj svetloba ne sije nad njim.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Naj ga tema in smrtna senca omadežujeta. Naj oblak prebiva nad njim. Naj ga straši črnina dneva.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Glede tiste noči naj se je polasti tema. Naj ta ne bo pridružena dnevom leta, naj ta ne pride v število mesecev.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Glej, naj bo ta noč osamljena, naj noben radosten glas ne pride vanjo.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Naj jo prekolnejo tisti, ki preklinjajo dan, ki so pripravljeni dvigniti svoje žalovanje.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Naj bodo zvezde njene polteme temne; naj oprezujejo za svetlobo, toda nimajo nobene niti naj ne zagledajo jutranjega svitanja,
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
ker ta ni zaprla vrat maternice moje matere niti pred mojimi očmi ni skrila bridkosti.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Čemu nisem umrl v maternici? Zakaj nisem izročil duha, ko sem prišel iz trebuha?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Zakaj sem bil [vzet na] kolena? Ali zakaj [na] prsi, da bi sesal?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Kajti sedaj bi mirno ležal in bi bil tiho; spal bi. Potem bi počival
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
s kralji in svetovalci zemlje, ki so zapuščene kraje gradili zase,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
ali s princi, ki so imeli zlato, ki so svoje hiše napolnjevali s srebrom,
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
ali ne bi bil kakor prezgodnji porod, kakor otročiči, ki nikoli niso videli svetlobe.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Tam zlobni odnehajo od nadlegovanja in tam bodo izmučeni pri počitku.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Tam jetniki počivajo skupaj. Oni ne poslušajo glasu zatiralca.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Majhni in veliki so tam in služabnik je prost pred svojim gospodarjem.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Zakaj je svetloba dana tistemu, ki je v bedi in življenje zagrenjenemu v duši,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
ki hrepeni po smrti, toda ta ne prihaja in koplje za njo bolj kakor za skritimi zakladi,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
ki se silno razveseljujejo in so veseli, ko lahko najdejo grob?
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Zakaj je svetloba dana možu, čigar pot je skrita in katerega je Bog ogradil?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Kajti moje vzdihovanje prihaja preden jem in moja rjovenja so izlita ven kakor vode.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Kajti stvar, ki sem se je silno bal, je prišla nadme in to, česar sem se bal, je prišlo k meni.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Nisem bil na varnem niti nisem imel počitka niti nisem bil tiho, vendar je težava prišla.«
