Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Depois disto Jó abriu sua boca, e amaldiçoou seu dia.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Pois Jó respondeu, e disse:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Pereça o dia em que nasci, e a noite [em que] se disse: Um homem foi concebido.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Torne-se aquele dia em trevas; Deus não lhe dê atenção desde acima, nem claridade brilhe sobre ele.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Reivindiquem-no para si trevas e sombra de morte; nuvens habitem sobre ele; a escuridão do dia o espante.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Tome a escuridão aquela noite; não seja contada entre os dias do ano, nem faça parte do número dos meses.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Ah se aquela noite fosse solitária, e música de alegria não viesse a ela!
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Amaldiçoem-na os que amaldiçoam o dia, os que se preparam para levantar seu pranto.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Escureçam-se as estrelas de sua manhã; espere a luz, e não venha, e as pálpebras não vejam o amanhecer;
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Pois não fechou as portas do ventre onde eu estava, nem escondeu de meus olhos o sofrimento.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Por que eu não morri desde a madre, ou perdi a vida ao sair do ventre?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Por que joelhos me receberam? E por que seios me amamentaram?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Pois agora eu jazeria e repousaria; dormiria, e então haveria repouso para mim;
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
Com os reis e os conselheiros da terra, que edificavam para si os desertos;
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Ou com os príncipes que tinham ouro, que enchiam suas casas de prata.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Ou [por que] não fui como um aborto oculto, como as crianças que nunca viram a luz?
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Ali os maus deixam de perturbar, e ali repousam os cansados de forças.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Ali os prisioneiros juntamente repousam; [e] não ouvem a voz do opressor.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Ali estão o pequeno e o grande; e o servo livre [está] de seu senhor.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Por que se dá luz ao sofredor, e vida aos amargos de alma,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Que esperam a morte, e ela não chega, e que a buscam mais que tesouros;
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Que saltam de alegram e ficam contentes quando acham a sepultura?
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
[E também] ao homem cujo caminho é oculto, e a quem Deus [o] encobriu?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Pois antes do meu pão vem meu suspiro; e meus gemidos correm como águas.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Pois aquilo eu temia tanto veio a mim, e aquilo que tinha medo me aconteceu.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Não tenho tido descanso, nem tranquilidade, nem repouso; mas perturbação veio sobre mim.
