Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Depois d'isto abriu Job a sua bocca, e amaldiçoou o seu dia.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
E Job respondeu, e disse:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Pereça o dia em que nasci, e a noite em que se disse: Foi concebido um homem!
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Converta-se aquelle dia em trevas; e Deus de cima não tenha cuidado d'elle, nem resplandeça sobre elle a luz.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Contaminem-n'o as trevas e a sombra de morte; habitem sobre elle nuvens: a escuridão do dia o espante!
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
A escuridão tome aquella noite, e não se goze entre os dias do anno, e não entre no numero dos mezes!
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Ah que solitaria seja aquella noite, e suave musica não entre n'ella!
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Amaldiçoem-n'a aquelles que amaldiçoam o dia, que estão promptos para levantar o seu pranto.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Escureçam-se as estrellas do seu crepusculo; que espere a luz, e não venha: e não veja as pestanas dos olhos da alva!
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Porque não fechou as portas do ventre; nem escondeu dos meus olhos a canceira?
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Porque não morri eu desde a madre? e em saindo do ventre, não expirei?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Porque me receberam os joelhos? e porque os peitos, para que mamasse?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Porque já agora jazera e repousara; dormiria, e então haveria repouso para mim.
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
Com os reis e conselheiros da terra, que se edificavam casas nos logares assolados,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Ou com os principes que tinham oiro, que enchiam as suas casas de prata,
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Ou como aborto occulto, não existiria: como as creanças que não viram a luz.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Ali os maus cessam de perturbar: e ali repousam os cançados.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Ali os presos juntamente repousam, e não ouvem a voz do exactor:
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Ali está o pequeno e o grande, e o servo fica livre de seu senhor.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Porque se dá luz ao miseravel, e vida aos amargosos d'animo?
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Que esperam a morte, e não se acha: e cavam em busca d'ella mais do que de thesouros occultos:
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Que d'alegria saltam, e exultam, achando a sepultura:
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Ao homem, cujo caminho é occulto, e a quem Deus o encobriu?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Porque antes do meu pão vem o meu suspiro: e os meus gemidos se derramam como agua.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Porque o temor que temo me veiu: e o que receiava me aconteceu.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Nunca estive descançado, nem soceguei, nem repousei, mas veiu sobre mim a perturbação.
