Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Ezután felnyitotta Jób a száját és megátkozta napját.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Megszólalt Jób és mondta:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Vesszen el a nap, melyen születtem, s az éj, mely mondta: fiúgyermek fogantatott.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Az a nap legyen sötétség, ne tartsa számon Isten fölülről s ne tündököljön reája napfény.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Váltsák magukhoz sötétség és vakhomály, lakozzék rajta felhőzet, ijesszék nappalnak elborulásai.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Az az éj – vigye el homályosság, ne örvendjen az év napjai között, a hónapok számába ne jusson.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Íme, az az éj legyen meddő, ne jusson belé ujjongás.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Szidalmazzák a napnak átkozói, kik készek felriasztani a leviatánt.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Sötétedjenek el szürkületének csillagai, reménykedjenek világosságra, de ne legyen, s ne lássa a hajnal szempilláit.
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Mert nem zárta el méhemnek ajtait, hogy elrejtette volna a szenvedést szemeim elől.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Miért nem haltam el az anyaméhtől fogva, hogy a méhből kijövet kimúltam volna?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Miért jöttek elémbe térdek, s miért emlők, hogy szopjak?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Mert most fekünném és pihennék, aludnám, akkor nyugtom volna;
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
királyokkal s országtanácsosokkal együtt, a kik romokat építettek maguknak,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
vagy nagyokkal, kiknek aranyuk van, kik ezüsttel töltötték meg házaikat.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Vagy úgy, mint az elföldelt idétlen, nem volnék, mint kisdedek, kik világosságot nem láttak!
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Ott felhagynak a gonoszok a háborgással, s ott nyugosznak a fáradt erejűek.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Egyaránt gond nélkül vannak a rabok, nem hallják a robottisztnek hangját.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Kicsiny és nagy ott van, s a szolga szabad az urától.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Miért ad a szenvedőnek világosságot s életet az elkeseredett lelkűeknek?
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Kik várják a halált, de nincs, jobban ásnak utána, mint kincsek után;
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
kik örülnek ujjongásig, örvendenek, midőn a irt találják.
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
A férfinak, kinek útja el van rejtve, a kit az Isten körülkerített?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Mert kenyerem előtt jön sóhajtásom, és ömlenek, mint a víz, jajdulásaim.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Mert mitől rettegve rettegtem, az utolért, és a mitől féltem, az reám jött.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Nem volt boldogságom, s nem volt pihenésem és nem volt nyugtom, s jött a háborgás.
