Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Danach tat Hiob seinen Mund auf und verfluchte seinen Tag.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Und Hiob sprach:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Der Tag müsse verloren sein, darinnen ich geboren bin, und die Nacht, da man sprach: Es ist ein Männlein empfangen.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Derselbe Tag müsse finster sein, und Gott von oben herab müsse nicht nach ihm fragen; kein Glanz müsse über ihn scheinen.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Finsternis und Dunkel müssen ihn überwältigen, und dicke Wolken müssen über ihm bleiben, und der Dampf am Tage mache ihn gräßlich.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Die Nacht müsse ein Dunkel einnehmen, und müsse sich nicht unter den Tagen des Jahres freuen, noch in die Zahl der Monden kommen.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Siehe, die Nacht müsse einsam sein und kein Jauchzen drinnen sein.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Es verfluchen sie die Verflucher des Tages, und die da bereit sind, zu erwecken den Leviathan.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Ihre Sterne müssen finster sein in ihrer Dämmerung; sie hoffe aufs Licht und komme nicht und müsse nicht sehen die Augenbrauen der Morgenröte,
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
daß sie nicht verschlossen hat die Tür meines Leibes und nicht verborgen das Unglück vor meinen Augen.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Warum bin ich nicht gestorben von Mutterleib an? Warum bin ich nicht umkommen, da ich aus dem Leibe kam?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Warum hat man mich auf den Schoß gesetzet? Warum bin ich mit Brüsten gesäuget?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
So läge ich doch nun und wäre stille, schliefe und hätte Ruhe
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
mit den Königen und Ratsherren auf Erden, die das Wüste bauen;
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
oder mit den Fürsten, die Gold haben und ihre Häuser voll Silbers sind;
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
oder wie eine unzeitige Geburt verborgen und nichts wäre, wie die jungen Kinder, die das Licht nie gesehen haben.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Daselbst müssen doch aufhören die Gottlosen mit Toben; daselbst ruhen doch, die viel Mühe gehabt haben.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Da haben doch miteinander Frieden die Gefangenen und hören nicht die Stimme des Drängers.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Da sind beide klein und groß, Knecht und der von seinem HERRN frei gelassen ist.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Warum ist das Licht gegeben dem Mühseligen und das Leben den betrübten Herzen,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
(die des Todes warten und kommt nicht, und grüben ihn wohl aus dem Verborgenen,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
die sich fast freuen und sind fröhlich, daß sie das Grab bekommen, )
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
und dem Manne, des Weg verborgen ist, und Gott vor ihm denselben bedecket?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Denn wenn ich essen soll, muß ich seufzen, und mein Heulen fähret heraus wie Wasser.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Denn das ich gefürchtet habe, ist über mich kommen, und das ich sorgte, hat mich getroffen.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
War ich nicht glückselig? War ich nicht fein stille? Hatte ich nicht gute Ruhe? Und kommt solche Unruhe!
