Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Après cela, Job ouvrit la bouche et maudit le jour de sa naissance.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Job prit la parole et dit:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Périsse le jour où je suis né, la nuit qui a dit: "Un homme a été conçu!"
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Que ce jour-là ne soit que ténèbres! Que Dieu ne daigne s’y intéresser du haut de sa demeure, et qu’aucune lueur ne l’éclaire!
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Que l’obscurité et l’ombre de la mort le revendiquent comme leur, qu’une épaisse nuée pèse sur lui, et que des éclipses de soleil en fassent un objet d’épouvante!
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Cette nuit-là, que de profondes ténèbres s’en saisissent, qu’elle ne prenne pas rang parmi les jours de l’année et n’entre pas dans le compte des mois!
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Oui, que cette nuit-là soit condamnée à la solitude, et que nul chant ne s’y élève!
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Puisse-t-elle être exécrée par ceux qui maudissent le jour et possèdent le secret d’éveiller le Léviathan!
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Que les étoiles de son aube matinale demeurent obscures, qu’elle attende vainement la lumière et ne voie point s’ouvrir les paupières de l’aurore,
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
pour n’avoir pas tenu closes les portes du sein qui m’avait conçu et caché la misère à mes regards!
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Que ne suis-je mort dès le sein de ma mère? Que n’ai-je rendu le dernier soupir en me détachant de ses flancs?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Pourquoi deux genoux m’ont-ils recueilli? A quoi bon des mamelles pour m’allaiter?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
A présent je serais couché dans une paix profonde, je dormirais et jouirais du repos,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
en compagnie des rois et des arbitres de la terre, qui se bâtissent des monuments destinés à la ruine,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
ou bien des grands qui ont possédé de l’or et rempli d’argent leurs maisons.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Ou encore, que n’ai-je été comme l’avorton qu’on, enfouit, comme ces petits enfants qui n’ont pas aperçu la lumière?
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Là, les méchants mettent un terme à leur violence, là; se reposent ceux dont les forces sont à bout.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Là aussi, les captifs sont en paix, sans plus entendre la voix d’un maître despotique.
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Petits et grands y sont confondus, et l’esclave est libéré de son maître.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Pourquoi octroie-t-on la lumière au misérable, et la vie à ceux dont l’âme est pleine d’amertume,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
qui appellent de leurs vœux la mort, qui les fuit, et la cherchent plus avidement que des trésors,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
qui ressentent des transports de joie et sont dans l’allégresse, dès qu’ils obtiennent une tombe;
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
à l’homme enfin dont la destinée est voilée et que Dieu a confiné comme dans un enclos?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Aussi bien, je ne mange pas un morceau de pain que mes sanglots n’éclatent, et que mes plaintes ne se répandent comme l’eau.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
C’Est que tout malheur dont j’avais peur fond sur moi; ce que je redoutais vient m’assaillir.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Je ne connais plus ni paix, ni sécurité, ni repos: les tourments m’ont envahi.
