< Jób 3 >
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
After this hath Job opened his mouth, and revileth his day.
And Job answereth and saith: —
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Let the day perish in which I am born, And the night that hath said: 'A man-child hath been conceived.'
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
That day — let it be darkness, Let not God require it from above, Nor let light shine upon it.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Let darkness and death-shade redeem it, Let a cloud tabernacle upon it, Let them terrify it as the most bitter of days.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
That night — let thick darkness take it, Let it not be united to days of the year, Into the number of months let it not come.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Lo! that night — let it be gloomy, Let no singing come into it.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Let the cursers of day mark it, Who are ready to wake up Leviathan.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Let the stars of its twilight be dark, Let it wait for light, and there is none, And let it not look on the eyelids of the dawn.
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Because it hath not shut the doors Of the womb that was mine! And hide misery from mine eyes.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Why from the womb do I not die? From the belly I have come forth and gasp!
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Wherefore have knees been before me? And what [are] breasts, that I suck?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
For now, I have lain down, and am quiet, I have slept — then there is rest to me,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
With kings and counsellors of earth, These building wastes for themselves.
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Or with princes — they have gold, They are filling their houses [with] silver.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
(Or as a hidden abortion I am not, As infants — they have not seen light.)
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
There the wicked have ceased troubling, And there rest do the wearied in power.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Together prisoners have been at ease, They have not heard the voice of an exactor,
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Small and great [are] there the same. And a servant [is] free from his lord.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Why giveth He to the miserable light, and life to the bitter soul?
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Who are waiting for death, and it is not, And they seek it above hid treasures.
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Who are glad — unto joy, They rejoice when they find a grave.
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
To a man whose way hath been hidden, And whom God doth shut up?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
For before my food, my sighing cometh, And poured out as waters [are] my roarings.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
For a fear I feared and it meeteth me, And what I was afraid of doth come to me.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
I was not safe — nor was I quiet — Nor was I at rest — and trouble cometh!