Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
After this Job has opened his mouth, and reviles his day.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
And Job answers and says:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
“Let the day perish in which I am born, And the night that has said: A man-child has been conceived.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
That day—let it be darkness, Do not let God require it from above, Nor let light shine on it.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Let darkness and death-shade redeem it, Let a cloud dwell on it, Let them terrify it as the most bitter of days.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
That night—let thick darkness take it, Let it not be united to days of the year, Let it not come into the number of months.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Behold! That night—let it be barren, Let no singing come into it.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Let the cursers of day mark it, Who are ready to wake up Leviathan.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Let the stars of its twilight be dark, Let it wait for light, and there is none, And let it not look on the eyelids of the dawn.
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Because it has not shut the doors Of the womb that was mine! And hide misery from my eyes.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Why do I not die from the womb? I have come forth from the belly and gasp!
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Why have knees been before me? And what [are] breasts, that I suck?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
For now, I have lain down, and am quiet, I have slept—then there is rest to me,
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
With kings and counselors of earth, These building ruins for themselves.
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Or with princes—they have gold, They are filling their houses [with] silver.
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
(Or I am not as a hidden abortion, As infants—they have not seen light.)
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
There the wicked have ceased troubling, And there the wearied rest in power.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Together prisoners have been at ease, They have not heard the voice of an exactor,
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Small and great [are] the same there. And a servant [is] free from his lord.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Why does He give light to the miserable, and life to the bitter soul?
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Who are waiting for death, and it is not, And they seek it above hid treasures.
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Who are glad—to joy, They rejoice when they find a grave.
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
To a man whose way has been hidden, And whom God shuts up?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
For before my food, my sighing comes, And my roarings [are] poured out as waters.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
For I feared a fear and it meets me, And what I was afraid of comes to me.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
I was not safe—nor was I quiet—Nor was I at rest—and trouble comes!”
