Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
Herefter oplod Job sin Mund og forbandede sin Dag.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Og Job svarede og sagde:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Udslettet vorde den Dag, paa hvilken jeg er født, og den Nat, der man sagde: En Dreng er undfanget!
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Den Dag vorde Mørke; Gud fra oven af spørge ikke efter den, og intet Lys skinne over den.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Mørkhed og Dødsskygge besmitte den, en Sky bo over den, den hede Damp om Dagen forfærde den!
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Den Nat — Mørkhed indtage den! den glæde sig ikke iblandt Aarets Dage, den komme ikke i Maanedernes Tal!
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Se, den Nat vorde ensom, intet Frydeskrig komme paa den!
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
De, som besværge Dage, forbande den; de, som ere rede til at opvække Leviathan!
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Dens Dæmrings Stjerner vorde formørkede, den vente paa Lys, og det komme ikke; og ej se den Morgenrødens Øjenlaage,
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
fordi den ikke lukkede mig Moderlivets Døre og ikke skjulte Møje for mine Øjne.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Hvorfor døde jeg ikke fra Moders Liv af? hvorfor udkom jeg af Moderskød og opgav ikke straks Aanden?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Hvorfor optoge Knæ mig? og hvorfor er jeg opfostret ved Bryst?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Thi saa havde jeg nu ligget og været stille; jeg havde sovet, jeg havde da hvilet
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
med Kongerne og Raadsherrerne paa Jorden, som byggede sig de Steder, som nu ere øde,
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
eller med Fyrsterne, som havde Guld, som fyldte deres Huse med Sølv;
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
eller og jeg havde ikke været til, som et utidigt Foster, der blev i Skjul, som de spæde Børn, der ikke saa Lyset.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Der have de ugudelige ladet af at gøre Uro, og der hvile de kraftesløse;
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
der have de bundne Ro med hverandre; de høre ikke Fogedens Røst;
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
der er liden og stor og Tjeneren fri for sin Herre.
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Hvorfor giver han en ussel Lyset, og dem Livet, som ere beskelig bedrøvede i Sjælen?
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
dem, som bie efter Døden, men den kommer ikke; og som grave efter den mere end efter de skjulte Skatte?
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
dem, som glæde sig med Fryd, og som juble, naar de finde Graven?
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
den Mand, hvis Vej er skjult, og hvem Gud har spærret for?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Thi før jeg æder mit Brød, kommer mit Suk, og min Hylen bryder frem som Vandet.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Thi det jeg frygtede saare for, det kom over mig, og det jeg gruede for, kom paa mig.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Jeg var ikke rolig og var ikke stille og hvilede ikke; men det blev til Uro.
