Jób 3
1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
След това Иов отвори устата си та прокле деня си.
2 Nebo mluvě Job, řekl:
Иов, проговаряйки, рече:
3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
Да погине денят, в който се родих, И нощта, в която се каза, роди се мъжко.
4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
Да бъде тъмнина оня ден; Бог да го не зачита от горе, И да не изгрее на него светлина.
5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
Тъмнина и мрачна сянка да го обладаят; Облак да седи на него; Всичко що помрачава деня нека го направи ужасен.
6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
Тъмнина да обладае оная нощ; Да се не брои между дните на годината, Да не влезе в числото на месеците.
7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
Ето, пуста да остане оная нощ; Радостен глас да не дойде в нея.
8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
Да я прокълнат ония, които кълнат дните, Ония, които са изкусни да събудят левиатана.
9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
Да изгаснат звездите на вечерта й; Да очаква видело, и да го няма, И да не види първите лъчи на зората;
10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
Защото не затвори вратата на майчината ми утроба, И не скри скръбта от очите ми.
11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
Защо не умрях при раждането, И не издъхнах щом излязох из утробата?
12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
Защо ме приеха коленете? И защо съсците, за да суча?
13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
Защото сега щях да лежа и да почивам; щях да спя; Тогава щях да съм в покой.
14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
Заедно с царе и съветници на земята, Които си градят пусти стълбове;
15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
Или с князе, които имаха злато, Които напълниха къщите си със сребро;
16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
Или, като скрито пометниче, не щеше да ме има. Както младенци, които видело не са видели.
17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
Там нечестивите престават да смущават, И там уморените се успокояват.
18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
Заедно се успокояват и пленниците. Не чуват гласа на насилника,
19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
Там са малък и голям; И слугата е свободен от господаря си,
20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
Защо се дава видело на злощастния, И живот на огорчения в душата,
21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
Които копнеят за смъртта, и нямат я, Ако и да копнеят за нея повече отколкото за скрити съкровища,
22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
Които се много радват и веселят, Когато намерят гроба?
23 Èlověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
Защо се дава видело на човека, чиито път е скрит, И когото Бог е преградил?
24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
Защото вместо ядене, дохожда ми въздишка; И стенанията ми се изливат като вода.
25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
Защото онова, от което се боях, случи ми се, И онова, от което треперех, дойде върху мене.
26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.
Не бях на мир, нито на покой, нито в охолност; Но пак смущение ме нападна.
