Jób 29
1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:
Addidit quoque Iob, assumens parabolam suam, et dixit:
2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,
Quis mihi tribuat, ut sim iuxta menses pristinos secundum dies, quibus Deus custodiebat me?
3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,
Quando splendebat lucerna eius super caput meum, et ad lumen eius ambulabam in tenebris?
4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,
Sicut fui in diebus adolescentiæ meæ, quando secreto Deus erat in tabernaculo meo?
5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,
Quando erat Omnipotens mecum: et in circuitu meo pueri mei?
6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,
Quando lavabam pedes meos butyro, et petra fundebat mihi rivos olei?
7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.
Quando procedebam ad portam civitatis, et in platea parabant cathedram mihi?
8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.
Videbant me iuvenes, et abscondebantur: et senes assurgentes stabant.
9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.
Principes cessabant loqui, et digitum superponebant ori suo.
10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.
Vocem suam cohibebant duces, et lingua eorum gutturi suo adhærebat.
11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,
Auris audiens beatificabat me, et oculus videns testimonium reddebat mihi.
12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.
Eo quod liberassem pauperem vociferantem, et pupillum, cui non esset adiutor.
13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.
Benedictio perituri super me veniebat, et cor viduæ consolatus sum.
14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.
Iustitia indutus sum: et vestivi me, sicut vestimento et diademate, iudicio meo.
15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.
Oculus fui cæco, et pes claudo.
16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.
Pater eram pauperum: et causam quam nesciebam, diligentissime investigabam.
17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.
Conterebam molas iniqui, et de dentibus illius auferebam prædam.
18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.
Dicebamque: In nidulo meo moriar, et sicut palma multiplicabo dies.
19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.
Radix mea aperta est secus aquas, et ros morabitur in messione mea.
20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.
Gloria mea semper innovabitur, et arcus meus in manu mea instaurabitur.
21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.
Qui me audiebant, expectabant sententiam, et intenti tacebant ad consilium meum.
22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.
Verbis meis addere nihil audebant, et super illos stillabat eloquium meum.
23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.
Expectabant me sicut pluviam, et os suum aperiebant quasi ad imbrem serotinum.
24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.
Siquando ridebam ad eos, non credebant, et lux vultus mei non cadebat in terram.
25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.
Si voluissem ire ad eos, sedebam primus: cumque sederem quasi rex, circumstante exercitu, eram tamen mœrentium consolator.
