Jób 29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Giobbe riprese il suo discorso e disse:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

“Oh foss’io come ne’ mesi d’una volta, come ne’ giorni in cui Dio mi proteggeva,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

quando la sua lampada mi risplendeva sul capo, e alla sua luce io camminavo nelle tenebre!

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Oh fossi com’ero a’ giorni della mia maturità, quando Iddio vegliava amico sulla mia tenda,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

quando l’Onnipotente stava ancora meco, e avevo i miei figliuoli d’intorno;

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

quando mi lavavo i piedi nel latte e dalla roccia mi fluivano ruscelli d’olio!

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Allorché uscivo per andare alla porta della città e mi facevo preparare il seggio sulla piazza,

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

i giovani, al vedermi, si ritiravano, i vecchi s’alzavano e rimanevano in piedi;

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

i maggiorenti cessavan di parlare e si mettevan la mano sulla bocca;

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

la voce dei capi diventava muta, la lingua s’attaccava al loro palato.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

L’orecchio che mi udiva, mi diceva beato; l’occhio che mi vedeva mi rendea testimonianza,

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

perché salvavo il misero che gridava aiuto, e l’orfano che non aveva chi lo soccorresse.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

Scendea su me la benedizione di chi stava per perire, e facevo esultare il cuor della vedova.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

La giustizia era il mio vestimento ed io il suo; la probità era come il mio mantello e il mio turbante.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

Ero l’occhio del cieco, il piede dello zoppo;

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

ero il padre de’ poveri, e studiavo a fondo la causa dello sconosciuto.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Spezzavo la ganascia all’iniquo, e gli facevo lasciar la preda che avea fra i denti.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

E dicevo: “Morrò nel mio nido, e moltiplicherò i miei giorni come la rena;

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

le mie radici si stenderanno verso l’acque, la rugiada passerà la notte sui miei rami;

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

la mia gloria sempre si rinnoverà, e l’arco rinverdirà nella mia mano”.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Gli astanti m’ascoltavano pieni d’aspettazione, si tacevan per udire il mio parere.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Quand’avevo parlato, non replicavano; la mia parola scendeva su loro come una rugiada.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

E m’aspettavan come s’aspetta la pioggia; aprivan larga la bocca come a un acquazzone di primavera.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Io sorridevo loro quand’erano sfiduciati; e non potevano oscurar la luce del mio volto.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Quando andavo da loro, mi sedevo come capo, ed ero come un re fra le sue schiere, come un consolatore in mezzo agli afflitti.