Jób 29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Job prenant encore de nouveau sa parabole, dit:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Qui m’accordera que je sois comme dans les anciens mois, comme aux jours dans lesquels Dieu me gardait;

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

Quand sa lampe luisait sur ma tête, et qu’à sa lumière je marchais dans les ténèbres;

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Comme je fus aux jours de ma jeunesse, quand en secret Dieu était dans mon tabernacle;

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

Quand le Tout-Puissant était avec moi, et qu’autour de moi étaient mes serviteurs;

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

Quand je lavais mes pieds dans le beurre, et qu’une pierre répandait pour moi des ruisseaux d’huile;

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Quand je m’avançais vers la porte de la ville, et que sur la place publique on me préparait un siège?

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

Les jeunes hommes me voyaient, et se retiraient à l’écart; et les vieillards, se levant, se tenaient debout.

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Les princes cessaient de parler, et mettaient un doigt sur leur bouche.

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

Les grands retenaient leur voix, et leur langue s’attachait à leur palais.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

L’oreille qui m’entendait me proclamait bienheureux, et l’œil qui me voyait me rendait témoignage;

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Parce que j’avais délivré le pauvre qui criait, et l’orphelin qui n’avait pas de soutien.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

La bénédiction de celui qui allait périr venait sur moi, et je consolais le cœur de la veuve.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Je me suis revêtu de la justice, et l’équité de mes jugements m’a servi comme de vêtement et de diadème.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

J’ai été un œil pour l’aveugle, et un pied pour le boiteux.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

J’étais le père des pauvres; et l’affaire que je ne connaissais pas, je l’étudiais avec le plus grand soin.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Je brisais les mâchoires de l’injuste, et j’arrachais la proie de ses dents.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Et je disais: C’est dans mon petit nid que je mourrai, et comme le palmier, je multiplierai mes jours.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Ma racine s’étend le long des eaux, et la rosée se reposera sur ma moisson.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Ma gloire se renouvellera tous les jours et mon arc se fortifiera dans ma main.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

Ceux qui m’écoutaient attendaient mon sentiment, et, attentifs, ils se tenaient en silence pour recevoir mon avis.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Ils n’osaient rien ajouter à mes paroles, et mon discours coulait sur eux goutte à goutte.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Ils me souhaitaient comme l’eau du ciel, et ils ouvraient leur bouche, comme la terre s’ouvre à la pluie de l’arrière-saison.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Si quelquefois je leur souriais, ils ne le croyaient pas, et la lumière de mon visage ne tombait pas à terre.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Si je voulais aller parmi eux, j’avais la première place; et lorsque j’étais assis comme un roi entouré de son armée, j’étais cependant le consolateur des affligés.