Jób 29

1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

Job reprit encore son discours et dit:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

Oh! Qui me rendra les mois d’autrefois, les jours où Dieu veillait à ma garde;

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

quand sa lampe brillait sur ma tête, et que sa lumière me guidait dans les ténèbres!

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

Tel que j’étais aux jours de mon âge mûr, quand Dieu me visitait familièrement dans ma tente,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

quand le Tout-Puissant était encore avec moi, et que mes fils m’entouraient;

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

quand je lavais mes pieds dans le lait, et que le rocher me versait des flots d’huile!

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

Lorsque je sortais pour me rendre à la porte de la ville, et que j’établissais mon siège sur la place publique,

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

en me voyant, les jeunes gens se cachaient, les vieillards se levaient et se tenaient debout.

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

Les princes retenaient leurs paroles, et mettaient leur main sur la bouche.

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

La voix des chefs restait muette, leur langue s’attachait à leur palais.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

L’oreille qui m’entendait me proclamait heureux, l’œil qui me voyait me rendait témoignage.

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

Car je sauvais le pauvre qui implorait du secours, et l’orphelin dénué de tout appui.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

La bénédiction de celui qui allait périr venait sur moi, je remplissais de joie le cœur de la veuve.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

Je me revêtais de la justice comme d’un vêtement, mon équité était mon manteau et mon turban.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

J’étais l’œil de l’aveugle, et le pied du boiteux.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

J’étais le père des pauvres, j’examinais avec soin la cause de l’inconnu.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

Je brisais la mâchoire de l’injuste, et j’arrachais sa proie d’entre les dents.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

Je disais: « Je mourrai dans mon nid, j’aurai des jours nombreux comme le sable.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

Mes racines s’étendent vers les eaux, la rosée passe la nuit dans mon feuillage.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

Ma gloire reverdira sans cesse, et mon arc reprendra sa vigueur dans ma main. »

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

On m’écoutait et l’on attendait, on recueillait en silence mon avis.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

Après que j’avais parlé, personne n’ajoutait rien; ma parole coulait sur eux comme la rosée.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

Ils m’attendaient comme on attend la pluie; ils ouvraient la bouche comme aux ondées du printemps.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

Si je leur souriais, ils ne pouvaient le croire; ils recueillaient avidement ce signe de faveur.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

Quand j’allais vers eux, j’avais la première place, je siégeais comme un roi entouré de sa troupe, comme un consolateur au milieu des affligés.