Jób 27
1 Potom dále Job vedl řeč svou a řekl:
Job heldt fram med talen sin og sagde:
2 Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,
«So sant Gud liver, som meg sveik, og Allvalds som meg volde sorg
3 Že nikoli, dokudž duše má ve mně bude a duch Boží v chřípích mých,
- for endå eg min ande dreg; i nosi mi er guddomspust -:
4 Nebudou mluviti rtové moji nepravosti, a jazyk můj vynášeti lsti.
Urett ligg ei på mine lippor; mi tunga talar ikkje svik.
5 Odstup ode mne, abych vás za spravedlivé vysvědčil; dokudž dýchati budu, neodložím upřímosti své od sebe.
D’er langt frå meg å gje’ dykk rett, mi uskyld held eg fast til dauden.
6 Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím; nezahanbíť mne srdce mé nikdy.
Mi rettferd held eg fast uskjepla, eg ingen dag treng skjemmast ved.
7 Bude jako bezbožník nepřítel můj, a povstávající proti mně jako nešlechetník.
Min fiend’ skal seg syna gudlaus, min motstandar som urettferdig.
8 Nebo jaká jest naděje pokrytce, by pak lakoměl, když Bůh vytrhne duši jeho?
Kva von hev en gudlaus att, når Gud vil sjæli or han draga?
9 Zdaliž volání jeho vyslyší Bůh silný, když na něj přijde ssoužení?
Vil Gud vel høyra skriket hans, når trengsla bryt innyver honom?
10 Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?
Kann han i Allvald vel seg gleda? Kann han kvar tid påkalla Gud?
11 Ale já učím vás, v kázni Boha silného jsa, a jak se mám k Všemohoucímu, netajím.
Eg um Guds hand vil læra dykk; kva Allvald vil, det dyl eg ikkje.
12 Aj, vy všickni to vidíte, pročež vždy tedy takovou marnost vynášíte?
Sjå dette hev det alle set; kvi talar de då tome ord?
13 Ten má podíl člověk bezbožný u Boha silného, a to dědictví ukrutníci od Všemohoucího přijímají:
Den lut fær gudlause av Gud, den arven valdsmann fær av Allvald.
14 Rozmnoží-li se synové jeho, rozmnoží se pod meč, a rodina jeho nenasytí se chlebem.
Til sverdet veks hans søner upp; hans avkom mettast ei med brød;
15 Pozůstalí po něm v smrti pohřbeni budou, a vdovy jeho nebudou ho plakati.
dei siste legst i grav ved pest, og enkjorne held ingi klaga.
16 Nashromáždí-li jako prachu stříbra, a jako bláta najedná-li šatů:
Og um han dyngjer sylv som dust og samlar klæde liksom leir:
17 Co najedná, to spravedlivý obleče, a stříbro nevinný rozdělí.
Den rettvise tek klædi på; skuldlause skifter sylvet hans.
18 Vystaví-li jako Arktura dům svůj, bude však jako bouda, kterouž udělal strážný.
Han byggjer huset sitt som molen, likt hytta vaktmannen set upp.
19 Bohatý když umře, nebude pochován; pohledí někdo, anť ho není.
Rik legg han seg - men aldri meir; han opnar augo - og er burte.
20 Postihnou jej hrůzy jako vody, v noci kradmo zachvátí ho vicher.
Som vatsflaum rædsla honom tek, ved natt riv stormen honom burt.
21 Pochytí jej východní vítr, a odejde, nebo vichřicí uchvátí jej z místa jeho.
Han driv av stad for austanvind, som blæs han frå hans heimstad burt.
22 Takové věci na něj dopustí Bůh bez lítosti, ačkoli před rukou jeho prudce utíkati bude.
Han utan miskunn på han skyt; frå handi hans han røma må.
23 Tleskne nad ním každý rukama svýma, a ckáti bude z místa svého.
Med hender klappar dei åt han og pip han frå hans heimstad burt.
