Jób 17
1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
O meu espirito se vae corrompendo, os meus dias se vão apagando, e tenho perante mim as sepulturas.
2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
Porventura não estão zombadores comigo? e os meus olhos não passam a noite chorando pelas suas amarguras?
3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
Promette agora, e dá-me um fiador para comtigo: quem ha que me dê a mão?
4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
Porque aos seus corações encobriste o entendimento, pelo que não os exaltarás.
5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
O que lisongeando falla aos amigos tambem os olhos de seus filhos desfallecerão.
6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
Porém a mim me poz por um proverbio dos povos, de modo que já sou uma abominação perante o rosto de cada um.
7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
Pelo que já se escureceram de magoa os meus olhos, e já todos os meus membros são como a sombra:
8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
Os rectos pasmarão d'isto, e o innocente se levantará contra o hypocrita.
9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
E o justo seguirá o seu caminho firmemente, e o puro de mãos irá crescendo em força.
10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
Mas, na verdade, tornae todos vós, e vinde cá; porque sabio nenhum acho entre vós.
11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
Os meus dias passam, os meus propositos se quebraram, os pensamentos do meu coração.
12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
Trocaram o dia em noite; a luz está perto do fim, por causa das trevas.
Se eu esperar, a sepultura será a minha casa; nas trevas estenderei a minha cama. (Sheol h7585)
14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
Á corrupção clamo: Tu és meu pae; e aos bichos: Vós sois minha mãe e minha irmã.
15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
Onde pois estaria agora a minha esperança? emquanto á minha esperança, quem a poderá ver
