Jób 16

1 A odpovídaje Job, řekl:

Då svara Job og sagde:

2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

«Eg hev høyrt nok av dette slag; d’er brysam trøyst de alle gjev.

3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

Vert det’kje slutt på tome ord? Kva er det som til svar deg driv?

4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

Eg skulde tala liksom de, i fall de var i staden min; eg sette ord i hop mot dykk, eg riste hovudet mot dykk;

5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

eg skulde trøysta dykk med munnen og lindra dykk med lippemedynk.

6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

Men tale lindrar ei min verk, og ikkje kverv han um eg tegjer.

7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

Men no hev han meg trøytta ut, du hev øydt ut min heile huslyd.

8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

Du klemde meg, til vitne vart det, mi liding reiste seg imot meg og vitna mot meg beint i syni.

9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

Hans vreide reiv og elte meg; han gnistra tennerne imot meg; fiendar kveste augo på meg

10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.

og opna munnen sin imot meg og slo mi kinn med skjemdarslag og stima saman imot meg.

11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

Til farkar Gud meg yverlet og kastar meg i brotsmenns vald.

12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

Midt i min fred han skræmde meg, treiv meg i nakken, krasa meg, til skiva sette han meg upp.

13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

Hans pilar svirrar kringum meg; bønlaust han kløyver mine nyro, mitt gall han tømer ut på jordi.

14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

Han bryt meg sund med brot på brot og stormar mot meg som ei kjempa.

15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

Sekk hev eg sytt um hudi mi og stukke hornet mitt i moldi.

16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

Raudt er mitt andlit utav gråt, og myrkret tyngjer augneloki,

17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.

endå mi hand er rein for vald, og bøni mi er fri for svik.

18 Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.

Løyn ikkje blodet mitt, du jord! Legg ikkje klaga mi til kvile!

19 Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

Alt no mitt vitne er i himmeln, min målsmann i det høge bur.

20 Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

Når mine vener spottar meg; til Gud eg tårut auga vender.

21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

Han døme millom Gud og mann og millom mannen og hans ven.

22 Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.

Og ikkje mange år det vert fyrr eg gjeng burt og kjem’kje att.