< Jób 14 >

1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
“El hombre, nacido de mujer, vive corto tiempo, y se harta de miserias.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Brota como una flor, y se marchita, huye como la sombra, y no tiene permanencia.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
¿Sobre un tal abres Tú los ojos, y me citas a juicio contigo?
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
¡Oh, si se pudiera sacar cosa limpia de lo inmundo! Nadie lo puede.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Ya que Tú has determinado los días (del hombre) y fijado el número de sus meses; le señalaste un término que no puede traspasar;
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
aparta de él tu mirada para que repose, hasta que, como el jornalero cumpla sus días.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
El árbol tiene esperanza; siendo cortado, no deja de retoñar, y no cesan sus renuevos.
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Aun cuando envejeciere su raíz en la tierra, y haya muerto en el polvo su tronco,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
sintiendo el agua retoña, y echa ramas como planta (nueva).
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
EI hombre si muere, queda postrado; si expira, ¿dónde va a parar?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Como las aguas del lago se están evaporando y el río se agota y se seca,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
así el hombre cuando se acuesta no se levanta más. No despertará, hasta que se hayan consumido los cielos; ni se levantará de su sueño.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
¡Ojalá me escondieras en el scheol, para ocultarme hasta que pase tu ira; y me fijases un plazo para acordarte de mí! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Muerto el hombre ¿podrá volver a vivir? entonces todos los días de mi milicia esperaría la hora de mi relevo.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Entonces respondería a tu llamado, y Tú amarías la obra de tus manos.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
Pero ahora cuentas mis pasos, tienes el ojo abierto sobre mi pecado.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Sellada está en una bolsa mi delito, y tienes encerrada mi iniquidad.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Como un monte se deshace cayendo, y la peña se traslada de su lugar;
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
y como el agua cava las piedras, y sus inundaciones se llevan el polvo de la tierra, desbaratas Tú la esperanza del hombre.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Prevaleces contra él por siempre, y así desaparece; desfiguras su rostro, y lo eliminas.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Sean honrados sus hijos, él no lo sabe; o sean abatidos, él no se da cuenta de ello.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Solo siente los propios dolores, solo por sí misma se aflige su alma.”

< Jób 14 >