Jób 14
1 Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
Човек рођен од жене кратка је века и пун немира.
2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
Као цвет ниче, и одсеца се, и бежи као сен, и не остаје.
3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
И на таквог отвараш око своје, и мене водиш на суд са собом!
4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
Ко ће чисто извадити из нечиста? Нико.
5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
Измерени су дани његови, број месеца његових у Тебе је; поставио си му међу, преко које не може прећи.
6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
Одврати се од њега да почине докле не наврши као надничар дан свој.
7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
Јер за дрво има надања, ако се посече, да ће се још омладити и да неће бити без изданка;
8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
Ако и остари у земљи корен његов и у праху изумре пањ његов,
9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
Чим осети воду, опет напупи и пусти гране као присад.
10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
А човек умире изнемогао; и кад издахне човек, где је?
11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
Као кад вода отече из језера и река опадне и усахне,
12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
Тако човек кад легне, не устаје више; докле је небеса неће се пробудити нити ће се пренути ода сна свог.
13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. (Sheol h7585)
О да ме хоћеш у гробу сакрити и склонити ме докле не утоли гнев Твој, и да ми даш рок кад ћеш ме се опоменути! (Sheol h7585)
14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
Кад умре човек, хоће ли оживети? Све дане времена које ми је одређено чекаћу докле ми дође промена.
15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
Зазваћеш, и ја ћу Ти се одазвати; дело руку својих пожелећеш.
16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
А сада бројиш кораке моје, и ништа не остављаш за грех мој.
17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
Запечаћени су у тобоцу моји преступи, и завезујеш безакоња моја.
18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
Заиста, као што гора падне и распадне се, и као што се стена одвали с места свог,
19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
И као што вода спира камење и поводањ односи прах земаљски, тако надање човечије обраћаш у ништа.
20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
Надвађујеш га једнако, те одлази, мењаш му лице и отпушташ га.
21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
Ако синови његови буду у части, он не зна; ако ли у срамоти, он се не брине.
22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
Само тело док је жив болује, и душа његова у њему тужи.
